Bouldercentrum je zajímavé místo. Samozřejmě že tam potkáte spoustu šílenců, co si jdou jen tak zničit morál na nesmyslně těžké cesty. Mimo ně tam ale potkáte i hodně zajímavých lidí – většinou stejných bláznů jako jste vy sami.

Jednou tam takhle přišli i dva kluci, Michal s Péťou, kteří jsou na boulderu taky skoro pořád, a začali se bavit o tom, jak chtějí koncem května vyjít normálkou na Mont Blanc. Trochu jsem je už znal, a když viděli, že bych měl zájem, tak mi nabídli místo u nich v týmu. Volných míst je prý ještě dost. Chtějí vzít VW Transporter a prý že tak 7 lidí by byl ideál. Chvíli sice váhám, ale nakonec zdravý rozum prohrává a já bez jakýchkoliv zkušeností z hor nad 2500 metrů souhlasím, že pojedu.

V tu chvíli doplňuje tým ještě Radek – boulderista, a Maki – lezkyně, fajn holka a zároveň také jediná holka v našem týmu (rozhodně ale ne žádná slabší polovička!). Po čase se přidává díky Maki i Ivan, Slovák, který je taky v pohodě. Zbývá ještě zaplnit poslední místo. Facebook to jistí a na poslední chvíli se přidává i Ondra, letošní nováček ve Verticalu. Tým je kompletní a složení vypadá velmi slibně. Bude určitě sranda a nudit se rozhodně nebudeme. Sedm odvážlivců, co se řízením osudu sešli ve stejném autě na Mont Blanc.

Po několika schůzkách a troše plánování je rozhodnuto. Pojede se ve čtvrtek 24. května odpoledne. Michal je jednohlasně zvolen vedoucím. Má auto, zkušenosti i celou akci podrobně naplánovanou. Na to dostat se na vrchol a zpátky máme jen devět dní. Škola, zkoušky a práce nám nedovolují více. Při pěkném počasí je to ale dost času.

Mont Blanc schovaný v mracích nad Chamonix

Den 1. – čtvrtek 24.5. (Cesta)

Ve čtvrtek ještě rychle odevzdávám diplomku a dvě hodiny nato už sedím v autě směr Chamonix. Při cestě Brnem sbíráme ještě zbytek týmu, dokupujeme poslední drobnosti, a pak už nás čeká jen 1200km dlouhá cesta přes Rakousko, Německo, Švýcarsko až do Francie. Projíždíme kolem Vídně, Linzu, Salzburgu, Rosenhaimu a Insbrucku. Brzy ráno vjíždíme do Švýcarska. Nechceme kupovat dálniční známku a tak volíme cestu mimo dálnice přes Svatý Mořic, Sion, Martigny a průsmyk Le Feyet do Chamonix ve Francii. U Realp se nám však do cesty staví zasněžený průsmyk Furka, který je neprůjezdný.  Objížďka by byla nadlouho a mimoto opravdu se nám nechce kupovat ta známka. Naštěstí je tu záchrana v podobě Matterhorn Gotthard Bahn a tunelu, který celý průsmyk podjíždí. Z auta ani nevystupujeme a za 30CHF vjíždíme rovnou na vůz pro auta. Vlak se pomalu rozjíždí a nám je tak připraven nezapomenutelný zážitek v podobě přibližně dvacetiminutové jízdy železničním tunelem v pohodlí auta. Zasněžený průsmyk necháváme za sebou a dál pokračujeme po vlastních kolech. Za okny nám ubíhá neuvěřitelně zelená krajina švýcarského venkova a my v dálce vidíme zasněžené vrcholky hor, za kterými jen matně tušíme legendy jako Eiger, Jungfrau a Matterhorn, Grindewald a Zermatt. Bohužel vysoké stěny údolí je všechny ukrývají našemu zraku. Nedá se nic dělat, snad někdy příště.

Vjíždíme do Martigny – posledního švýcarského města před vjezdem do Francie. Projíždíme městem a podle automapy chytáme první slibně vyhlížející odbočku do hor, za kterými by měla ležet Francie. Po přibližně půl kilometrovém stoupání zjišťujeme, že Francie na druhé straně hor opravdu leží, jenže o průsmyk vedle. Vychutnáváme si tak znovu velmi zajímavé pohledy do propasti pod námi, od niž nás dělí pouze dřevěná svodidla a víra v kvalitu našich brzd. Vjíždíme opět do Martigny a napodruhé již nacházíme tu správnou odbočku. Samozřejmě nikde ani zmínka o Chamonix. Rally do vrchu se opakuje, nyní již naštěstí na trochu širší silnici s kamennými svodidly. Při cestě do vrchu potkáváme také docela dost cyklistů. Moc je nechápeme. Kopec je to opravdu hrozný.

Po jednom velmi dramatickém předjetí cyklisty nám motor oznamuje, že dál již nemůže a potřebuje pauzu. Zastavujeme tedy a cyklista nás zase předjíždí. Při té příležitosti opravujeme i částečně odpadnutý blatník. Stříbrná páska je zázračná věcička. Po chvíli se motor rozdýchává a my můžeme pokračovat v cestě. Znovu doháníme našeho cyklistu, ale to už si chladič opět žádá o pauzu. Cyklista mizí v nedohlednu a my ho začínáme nenávidět. Naštěstí jsme brzy nahoře a chladič si tak může odpočinout. Z kopce, tentokrát již naposledy, doháníme našeho cyklistu a definitivně ho necháváme za sebou. Vjíždíme do Francie a před sebou vidíme náš cíl, který se ukrývá v mracích – asi tuší další pokus o pošpinění jeho nevinnosti.

Den 2. – pátek 25.5. (Příjezd)

Kvůli dešti upouštíme od našeho původního plánu postavit po příjezdu stany někde vedle silnice, a místo toho jedeme raději nakoupit do Chamonix. Zároveň se jdeme i informovat na počasí a sněhové podmínky do Domu horských vůdců.

Během prohlídky Chamonix přestává pršet a my se tak znovu vydáváme za město vyhledat místo pro naše stany. Výlet bereme nízkonákladově a nechceme zbytečně platit za kempy. Po chvíli nacházíme pěknou silničku s odpočívadlem a nedalekým paloučkem, kde se stany dají postavit. Po večeři jdeme umýt nádobí do blízké řeky. Ondra bere pětilitrový kanystr s tím, že se někde pokusí požádat o vodu – jako jediný z nás umí trochu francouzsky.

K našemu překvapení a salvě smíchu se však vrací s úplně něčím jiným. Ondra tedy začne vypravovat: “Když jste šli umýt nádobí, tak jsem potkal nějakýho Francouze a zeptal se ho francouzsky, jestli by mi mohl natočit vodu (eau), on se na mě ale jenom divně podíval a řekl mi, že mi ji natočit nemůže, že prý musím jít nahoru na farmu. Nechápal jsem, proč mi tu vodu nechce dát, ale nemělo smysl se hádat. Šel jsem tedy na tu farmu. Otevřela mi nějaká paní a já svoji otázku zopakoval. Taky se začala blbě dívat a až po několikátém zopakování otázky si uvědomila, že tu vodu opravdu chci, a tak i s kanystrem zmizela někam dozadu jí natočit. Asi po deseti minutách jsem začal přemýšlet, proč jí může trvat tak dlouho natočit pět litrů vody. Za další chvíli jsem to zjistil. V ruce nesla sice plný kanystr, ale ne vody, nýbrž čerstvě nadojeného mléka (lait)!  Když viděla hrůzu v mých očích, tak si uvědomila, že jsem asi opravdu nechtěl pět litrů mléka a i s jejím manželem jsme se tomu začali všichni smát. Člověk si pak uvědomí důležitost správné výslovnosti. Obě slovíčka se totiž vyslovují velmi podobně“

Není voda jako voda

Ukazuje se, že manželé jsou majiteli plácku, na kterém chceme stanovat, a dovolují nám tam být, jak dlouho budeme chtít. Mimoto nám ještě prodávají několik velmi dobrých domácích sýrů, které si s mlékem dáváme k druhé večeři. Výlet začíná dobře.

Den 3. – sobota 26.5. (Aklimatizace na ledovci)

Rozhodujeme se, že ještě před samotným pokusem o výstup na vrchol Blancu půjdeme po ledovci Mer de Glace  na chatu Requin, ležící ve 2516 m.n.m. Další den se pak vrátíme zpátky. Budeme tak mít příležitost vyzkoušet si naši vybavu, kondici, a v neposlední řadě i pohyb po ledovci, se kterým dosud nikdo nemáme zkušenosti. Počasí je vynikající. Na další den sice předpovídají odpolední zhoršení oblačnosti, ale to nás netrápí. Auto necháváme zaparkované v Les Praz de Chamonix a po lesní cestě vyrážíme strmým stoupáním k ledovci. Brzy se začíná projevovat Radkovo nachlazení, kterým trpěl ještě před odjezdem z Brna, a v prudkém kopci začíná výrazně zpomalovat. Vzájemně si tedy rozdělujeme část jeho věcí, abychom mu trochu ulehčili. I tak je ale postup pomalejší, než bychom si přáli. Okolní příroda je však úžasná a my se brzy dostáváme na hřebínek, ze kterého je nádherný pohled do údolí Chamonix na jedné straně, a na údolí ledovce Mer de Glace na straně druhé.

V oblacích nad plazícím se ledovcem se tyčí i ostré špice vrcholků skupiny Dru. V tu chvíli si ani neuvědomuji, že se tam někde přede mnou rýsuje i slavná Petit Dru, a někde na ní legendární cesta Waltera Bonattiho. No, alespoň z fotek si ji zpětně prohlížím.

Na hřebínku je cesta rovnější a po nějaké době se napojuje na úzkou pěšinku. Po ní se chodí davy turistů, kteří se nechali nahoru vyvést lanovkou, podívat shora na ledovec. Rychle je míjíme a pokračujeme až k místu, kde pěšinka končí a přechází v přibližně 100 metrů vysokou, téměř kolmou, stěnu osázenou žebříky. Je to jedno z mála míst, kudy se dá na ledovec dostat. Začínáme sestupovat po žebřících dolů, když v tom se Ivan otáčí a s velmi hlasitými slovy „HELE, TÁMHLE NĚKDO ŠUKÁ“ ničí jednomu páru velmi zajímavý zážitek.

Nad ledovcem Mer de Glace s vrcholky skupiny Dru za námi

(Zleva: Michal, Maki, Ivan, Radek, Ondra a Franta, dole: Péťa)

Žebříky končí přímo na ledovci a my si začínáme chystat naší ledovcovou výbavu. Připravujeme cepíny, mačky, rozdělujeme lano na správné délky a vážeme na něm uzlíky. Naše nadšení nám trochu kazí fakt, že po ledovci se pohybují lidé bez maček, cepínů a bez lana - jen v teniskách a tričku. Turisté, kteří se sešli podívat dolů jak vlastně že to ten ledovec vypadá. Podle toho, jak tam jen tak chodí, tak se i podívat do nějaké té trhliny pěkně zevnitř. Radši rychle balíme a vyrážíme výše po ledovci.

Ledovec Mer de Glace

Jelikož nemáme moc zkušeností s pohybem po ledovci, je nás, pro bezpečnější zachycení pádu do trhliny, všech sedm navázáno na dvě spojená lana. V metodice se doporučuje maximálně pět lidí na jednom laně, a my už víme proč – koordinace je hrozná. Rozpojujeme proto lana a vytváříme jedno čtyřčlenné a jedno tříčlenné družstvo. Čtveřice nám prošlapává cestu. Postupujeme dále do hlubin ledovce a otevírají se nám úchvatné pohledy na okolní krajinu.

Na ledovci

Občas slyšíme i zvuky jakoby někde nedaleko projížděl nákladní vlak. Jsme zvyklí na život ve městě a proto ty zvuky ani moc nevnímáme. Teprve když dvě stě metrů od nás padá kamenná lavina, si uvědomujeme, že to nákladní vlak asi opravdu nebude. S pokračujícím odpolednem se pády kamení stávají častějšími a není tak radno se pohybovat příliš blízko okrajů ledovce.

Modrý, pevný, led brzy zakrývá starý sníh a nebezpečí trhlin se stává reálnějším. Mnohdy jsou na povrchu vidět zlomy a praskliny, které svědčí o pohybu ledovce. Mnohdy není vidět nic, a my si jen představujeme, co se pod souvislou vrstvou sněhu může skrývat.

Chata Refuge du Requin

Odpoledne již značně pokročilo a i přes náš pomalý postup vidíme v dálce nad ledovcem náš cíl - chatu Refuge du Requin. Tradiční cesta na chatu je však v tomto období neprůchodná, a my jsme tak nuceni hledat alternativu v podobě sněhového žlabu a následně sněhových polí vedoucích přibližně směrem, kterým leží chata. Staré stopy ve sněhu nás utvrzují ve správnosti našeho počínání. Odvazujeme se tedy z lana a strmým stoupáním sněhovým žlabem opouštíme ledovec. Čeká nás přibližně 400 výškových metrů po sněhových polích nad chatu a poté 100 výškových metrů sestup k chatě. Po vyčerpávajícím výstupu tam nakonec všichni kolem půl deváté dorážíme. Venku je již skoro tma. Chata je sice až do konce června zavřená, ale u většiny chat je přes zimu otevřený tzv. Winterraum, tedy místnost pro všechny, kteří se v zimně pohybují horách a potřebují někde přespat. V chatě je již přibližně 15 lidí. Převážně Francouzů. Na náš pozdrav „Bonjour“ sice odpovídají, ale na další dotaz anglicky, kde si můžeme lehnout, odpovídají již značně nevrle a neochotně nám vyklízejí místo. Jsme tak unaveni, že sotva dojíme večeři, jdeme spát. Je skoro jedenáct. Někdo z nás zalehne a hned spí, některým z nás se usíná špatně. Vyčerpání, pro tělo nezvyklý pohyb a výška nám nedají spát. Nakonec usínám i já. Brzy se však opět probouzím s pocitem hrozného sucha v ústech. Uvědomuji si, že voda z ledovce, kterou jsme odpoledne nabrali, vlastně není normální vodou. Absence minerálů je hrozně znát. Samotná voda se pít nedá. Další poučení do života, které si musí každý vyzkoušet na vlastní kůži.

Den 4. – neděle 27.5. (Sestup z ledovce)

Ještě celí rozespalí slyšíme, jak zbytek obyvatel chaty kolem páté ráno vstává a postupně odchází. Když se chvíli po osmé probouzíme i my, je chata již prázdná. Nikdo jiný tam nezůstal. Vaříme snídani a nabíráme vodu z ledovce – jinou alternativu nemáme. Bohužel jsme sebou kromě čaje nevzali také nic, čím bychom mohli vodu obohatit, a tak musíme celý den vydržet s ledovcovou vodou. Bereme ji alespoň kvůli pocitu, že sebou nějakou vodu máme. Venku je krásně a proto na terase ještě sušíme věci a pomalu se připravujeme k odchodu. V chatě si všímáme ještě cedule, že by měl každý za přespání zaplatit 8€. Je k tomu dokonce i kasička.

Před chatou Refuge du Requin

Děláme společné foto před chatou a vyrážíme zpátky k autu. Z Refuge du Requin scházíme jinou cestou. Po skále a sněhu výše na ledovec, kousek pod velké vrásnění. Cestu nám ale brzy přehrazuje velká trhlina, kterou musíme obejít po skále. Docela se bojíme. Přeci jen jsme si na mačky ještě pořádně nezvykli. Ze skály scházíme přímo na ledovec a doufáme, že se pod námi neschovává nějaká trhlina. Raději se rychle navazujeme. Čtveřice jde první, trojice jí následuje v těsném závěsu. Už tomu pohybu začínáme přicházet na kloub. Procházíme kolem neuvěřitelně modrého jezírka na ledovci a přemítáme, jestli je napuštěné fridexem anebo ne. Chceme si uchovat iluze, a proto to raději nezjišťujeme. Nad námi padá z ledovce starý led a převěje a o kousek níž se opět tříští. Je to jako obrázek odněkud z Antarktidy.

Obcházení trhliny a Fridexové jezírko

Jdeme po velké plošině mezi dvěma vrásněními ledovce a před námi se začínají objevovat dobře zřetelné trhliny. Jsme vděční za to lano, co nás spojuje. Přecházíme trhliny a mostky. Jiná cesta není. Alespoň že ty trhliny vidíme. Ty, které nevidíme, nás netrápí.

Minové pole ledovcových trhlin

Po straně ledovce obcházíme spodní vrásnění a přecházíme ledovec na druhou stranu. Opět začínají padat kamenné laviny. My jsme už naštěstí v bezpečí. Napojujeme se na stezku, ze které jsme předchozího dne sešli a vůbec to tu nepoznáváme. V noci asi pršelo. Na některých místech zmizel sníh úplně a odkryl tak starý led pod sebou. Zbytky sněhu jsou špinavě hnědé a ledovec ztrácí své kouzlo z předchozího dne. Začínají se stahovat tmavé mraky. To je asi ta slibovaná oblačnost. Zrychlujeme tempo a jako staří mazáci se v půlce ledovce odvazujeme.  Někdo si sundává i mačky – na ledu je spousta kamení a není tu už sníh, pod kterým by se trhliny mohly schovat. Alespoň ten cepín nás odlišuje od turistů z předchozího dne. Opět vystupujeme po žebřících vzhůru, pryč od ledovce. Začíná mírně poprchávat. Poslední pohled na majestátní ledovec a už sestupujeme dolů k autu. Naštěstí již víc neprší a my tak dorážíme k autu sice unavení, ale relativně suší.

Rozhodujeme se co dál. Předpověď počasí vypadá nadějně, ale jen do středy. Pokud bychom chtěli ve středu vyjít na vrchol, budeme muset začít náš pokus o Mont Blanc již zítra. Den na odpočinek a regeneraci by se hodil, ale není čas. Počasí neovlivníme. Je tedy rozhodnuto. Ještě dneska vyrazíme na parkoviště La Crozat  v Bionnassay, tam přespíme a zítra odtamtud zahájíme náš výstup na Mont Blanc. Při cestě do Bionnassay docela prší, ale po příjezdu na parkoviště naštěstí přestává a my tak rychle vaříme večeři a stavíme stany. Jdeme však spát docela pozdě. Později, než bychom si přáli. Později než by se hodilo. Čas nám opravdu chybí.

Den 5. – pondělí 28.5. (Zahájení výstupu na Mont Blanc)

Probouzíme se do krásného dne. V noci sice pršelo a vrcholky hor jsou zahaleny v mracích, ale sluníčko svítí a my se cítíme dobře. Balíme batohy, rozdělujeme jídlo a materiál, doplňujeme zásoby vody. Už máme skoro zabaleno, když v tom přijíždí auto s českou SPZkou a v něm tři rozesmátí kluci našeho věku ze Zlína.

Vytyčili si stejný cíl jako my, ale vypadají mnohem lépe připraveni. Berou i stan, který si vždycky u chaty zahrabou. My spoléháme na to, že bude na chatách místo. To ještě nevíme, co nás čeká. Kluci ze Zlína nám ještě dělají společnou fotku, a na oplátku děláme společnou fotku my jim. Ještě se dobalujeme, a proto nám kluci brzy mizí z dohledu.

Úderná skupina na Mont Blanc (z leva: Franta, Ondra, Ivan, Maki, Radek, Péťa a Michal)

Za chvíli vyrážíme i my. Ondra se ještě vrací pro třetí lopatku – co kdyby. Teď již nám nic nebrání skutečně vyrazit a my tak brzy stoupáme po silničce do kopce na Col de Voza (1653 m.n.m.), kde je stanice zubačky Tramway du Mont-Blanc. Je ale krátce po zimě, a proto až sem zubačka ještě nejezdí. To se nám hodí, a my dále postupujeme po kolejích a náspu zubačky – hodně nám to usnadňuje cestu. Na Col du Mont Lachat je další ze stanic zubačky. Zde ke svému údivu, a tčástečně i znechucení, potkáváme zájezd asi 30 Čechů, kteří se vydali zdolat Mont Blanc s cestovkou z Havířova (Pamír 7000). Nám to ale připadá jako zájezd sebevrahů. Právě přijeli a bez jakékoliv aklimatizace a zkušeností se vydávají přímo na vrchol. Oblečení mají sice všichni značkové, ale jen letmý pohled na jejich výbavu nám ježí vlasy na hlavě. Místo turistického cepínu mají Češi mnohdy ten lezecký, a ještě k tomu ani nevědí, jak ho správně držet, resp. použít. Tušíme tu možný problém, a proto raději zrychlujeme a snažíme se jím utéct. Marně. Na konečné stanici zubačky v Nid d’Aigle se od nich přeci jen oddělujeme a míříme vzhůru po sněhových polích na chatu Refuge de Tête Rousse, která je naším dnešním cílem - leží ve 3167 m.n.m.  Mačky máme již na nohou, cepíny zatím nepotřebujeme. Ledovec takhle nízko není, a proto není ani nutné se navazovat na lano. Brzy přicházíme do pásmu mraků a občas nás zahalí jejich bílá hmota. Od chaty Tête nás dělí ještě krátký , přibližně 200 výškových metrů vysoký, hřebínek. Radek opět zpomaluje a já s ním zůstávám pozadu. Ostatní mají rychlejší tempo a chtějí dojít na chatu co nejdříve. Hřebínek tvoří nepříjemná směsice skály, sněhu a volných kamenů. Začínám pochybovat o slově „choďák“ ve spojení s Mont Blancem.

Po trase Tramway du Mont Blanc 

Brzy se dostáváme do míst, kde nás od strmého srázu dělí pouze úzká, ve sněhu vyšlapaná cestička, linoucí se nahoru mezi kameny. Na chybu tu není místo. Zdárně zdoláváme i tento úsek a dostáváme se pod velké suťovisko. Pohyb po něm je poměrně obtížný a Radkovi brzy dochází síly. Jsme nuceni zastavit a odpočívat. Naštěstí se nad námi brzy objevuje Ivan, který mezitím již došel na chau a vydal se nás hledat. Ivan si bere Radkův batoh a pomalu vyrážíme k chatě. Ivan už ví kudy a volí proto značně lepší cestu. Po cestě potkáváme i vyčerpanou mladou Češku ze zájezdu, která jde sama na stejnou chatu jako my. Bereme i její batoh a všichni čtyři pokračujeme pomalým tempem vzhůru. To je jedna z nevýhod hromadného zájezdu – všem jste ukradení. Zdárně zdoláváme nejhorší úsek. Chatu již máme nadohled, a proto předáváme Češce její batoh. Ani nepoděkuje, a po zbytek zájezdu nás ignoruje.

Ivan s Radkovým batohem a batohem mladé Češky

Chata Tête leží na překrásném místě na okraji skály. My to ale moc nevnímáme, a jsme rádi, že jsme tam vůbec došli. Ostatní jsou již vevnitř a připravují čaj a večeři. Radka ukládáme k jedné stěně předsíně na karimatku, převlékáme ho do normálního oblečení a balíme ho do spacáku. Je úplně vysílen a za chvíli se začíná neovladatelně třást. Má zimnici. Staráme se o něj a za tři hodiny je mu už značně lépe. Je ale rozhodnuto, další den s námi nikam nepůjde.  Na chatě Tête zůstane až do našeho příchodu z vrcholu (cca. 3 dny). Winterraum na chatě je zabraný Čechy ze zájezdu, Poláky a Francouzi. Ostatní Češi jsou ubytováni ve velké jídelně, kterou pro ně chatař otevřel. Na nás zbývá místo pouze v předsíni, a tak se natahujeme na lavičky a na zem pod botník. Chceme brzo vstávat, abychom byli zítra na cestě ještě před odchodem Čechů. Chatu však připravují na letní sezónu a asi nestíhají, protože v deset hodin večer začínají dělníci na chatě vrtat a tlouci kladivem. Pravděpodobně ale nejsme jediní naštvaní nocležníci na chatě, a tak naštěstí v jedenáct hodin večer přestávají a my můžeme konečně usnout.

Spaní pod botníkem na Refuge de Tête Rousse

Den 6. – úterý 29.5. (výstup na Goûter)

Probouzíme se opět do krásného dne. Náš odchod je ale pozdržen odkládáním nepotřebných věcí na chatě a vybavováním Radka na jeho třídenní pobyt. Je mu již lépe, i když je stále ještě nemocný a značně zesláblý. Špatný pocit z toho že ho opouštíme nám ale mírní vědomí, že zůstává v relativně příjemné nadmořské výšce v teple na chatě. Necháváme mu zásobu jídla a jeden vařič na rozpouštění sněhu. Také mu necháváme jednu ze dvou vysílaček pro kontrolu jeho stavu.

Vyrážíme, nyní již pouze v šesti, vzhůru na chatu Refuge de Goûter, která je sice vzdálena pouhý kilometr, ale převýšení na tomto úseku je více než 600metrů. Leží ve výšce 3817m.n.m. Je to poměrně dost strmý úsek po ledu, skále a sněhu. Část stěny je naštěstí zajištěna lany což nám usnadňuje pohyb. Češi nás začínají opět dohánět. Strmým sněhovým svahem jdeme od chaty ke vstupu na tzv. „kuloár“, v létě proslavený především nebezpečím padajících kamenů. I při sněhu se ho nedoporučuje jít bez jištění přes natažené fixní lano. Začínáme se navazovat a budovat jištění. V tu chvíli nás však dohání Češi, přebíhají kuloár nenavázaní a ještě trousí naštvané poznámky o tom, že je zdržujeme. My také přebíháme kuloár – navázaní, a končíme uvězněni na druhé straně mezi skupinkou Čechů před námi a za námi. Raději volíme rychlý postup vpřed a snažíme se co nejvíce Čechů předejít. Přeci jen nechceme dostat padajícím kamenem do hlavy. Po cestě potkáváme i českého „horského vůdce“ který křičí na lidi v kuloáru pod ním, aby si pospíšili, než je sejme kámen. Hlavně že dole v kuloáru nezůstal žádný ze tří českých vůdců, který by jim pomohl přejít. Ondra se neudrží a „horského vůdce“ za to na místě seřve. Většinu Čechů necháváme za sebou a postupujeme po laně dále na chatu Goûter. Místy člověk s úspěchem využívá znalosti ze skalního lezení a ledolezení. Toto opravdu choďák není.  Naštěstí nikdo z nás nedělá chybu a nemusí tak okusit zákony gravitace. Příjemným zpestřením je pak pád sněhové laviny na protějším svahu. Docela hukot.

Přechod „Kuloáru“

Po lanech v horní části stěny dosahujeme vrcholu a chaty Goûter, která leží přímo na hraně skály. Taková plechová bouda, zapuštěná částečně v ledovci. Pro nás je to ale úplný luxus. Ve Winterraumu se setkáváme s několika Čechy, kteří byli rychlejší než my. Je nám jasné, že do místnosti se nás šest plus 30 dalších Čechů nemůže vejít a začínáme být zoufalí. Naštěstí je na chatě personál, protože nedaleko se staví nový Goûter a v tom starém, kde jsme my, se vaří jídlo pro dělníky. Chatařka tedy otevírá další dva pokoje, které jsou v zimě normálně zavřené, a Češi se do nich stěhují. Winterraum máme sami pro sebe.

Po dvouhodinovém šlofíku vyrážíme na krátký aklimatizační výstup do přibližně 4000metrů. Výška je už cítit. Většinu z nás bolí docela dost hlava. Nad chatou se opět navazujeme na lano, protože až na vrchol je celý povrch tvořen ledovcem. Vyrážíme vzhůru. Podhledy do krajiny jsou úchvatné. Samotný vrchol ale nevidíme. Je ukryt za Dôme du Goûter, předvrcholem Mont Blancu. Cestou míjíme záhrab, kde stanují Zlíňáci. Nejsou tam. Vidíme je ale vysoko nad námi. Taky si udělali aklimatizační procházku. Uznáváme, že výška je pro nás již dostatečná a vracíme se zpátky.

Z Goûteru vyrážíme na procházku do 4000metrů

Na chatě doléhá na Ivana horská nemoc a jde si lehnout. Není mu dobře a začíná zvracet. Nakonec ulehá s kýblem vedle postele. Je opět rozhodnuto. Ivan s námi zítra na vrchol nepůjde – i kdyby mu do té doby bylo lépe. Připravujeme věci na ráno a nastavujeme budíka na nelidských 1:00. Vyrážet chceme něco po druhé, za svítání chceme být na vrcholu a do oběda zpátky na chatě. Snad by šlo i stihnou sejít za Radkem na Tête, ale to se teprve uvidí.

Den 7.- středa 30.5. (Na vrchol)

Budík nás probouzí nepříjemně brzy. Venku je hluboká tma, v chatě ticho. Jsme vzhůru první. Vaříme snídani a teple se oblékáme. Venku je hodně pod nulou. Ivan se probouzí také. Je mu již mnohem lépe a rád by šel s námi. Sám ale ví, že musí zůstat. V této výšce nechceme nic riskovat. Bude nám tedy alespoň hlídat batohy a připraví nám čaj a jídlo až se vrátíme. Za to jsme mu vděční. Obléká se ale zároveň s námi – půjde nás kousek vyprovodit. Sebou bereme pouze dva batohy. Do každého z nich dáváme spacák, karimatku, jídlo, pití, nějaké to náhradní oblečení, vařič a žďárák – kdyby se něco pokazilo. Maki zároveň bere i malý batůžek, se kterým půjdeme na vrchol. Před chatou potkáváme dva Poláky, kteří míří také na vrchol. Jsou rychlejší a jdou před námi – alespoň budeme vidět, kudy vede cesta.

Foto vrcholové skupiny

Za světla čelovek vyrážíme z chaty i my. Děláme skupinové foto a loučíme se s Ivanem. Je nás už jenom pět, proto se navazujeme pouze na jedno lano. Po cestě míjíme Zlíňáky, kteří se také připravují k odchodu. Je před třetí ráno. Zanedlouho je lepší fyzička Zlíňáků znát a předbíhají nás. Je temná noc a jasná obloha. Hvězdy neuvěřitelně září a dole v údolích pod námi svítí lampy pouličního osvětlení. Právě také zapadá měsíc a celý se zbarvuje do ruda. Je to úchvatný pohled. Kocháme se tou krásou a hluboké ticho narušuje jen skřípání maček na zmrzlém sněhu. Naše čelovky osvětlují pouze nebližší okolí a my tak naštěstí nevidíme svah, do kterého jdeme. Podle množství zákrutů, kterými se cesta vine, a podle značného protestování našich svalů však víme, že jdeme vysoko. Ve tmě před námi leží Dôme du Goûter, odkud se mírně klesá a pak znovu prudce stoupá až na bivak Vallot, ležící v 4362m.n.m. Je to poslední záchranný bod při cestě na vrchol Mont Blancu. Cesta ubíhá rychleji než by se zdálo a my tak brzy stoupáme do kopce na Vallot. Zrovna začíná svítat. Je to nádherná chvíle. Špičky okolních hor jsou ozářeny slunečními paprsky, avšak údolí se stále ještě topí ve tmách. Už vidíme i vrchol a sluneční paprsky nám ozařují náš cíl.

Na Vallotu odpočíváme - dáváme si sušenku a šálek čaje. Jsme unavení a velká výška s nedostatkem kyslíku je na nás znát. Péťa se cítí špatně a oznamuje, že na vrchol raději nepůjde. Také Ondra je ve špatném stavu. Rozhodujeme se co dál. Batohy jsme chtěli stejně nechat zde na Vallotu a nahoru jít pouze nalehko s malým batůžkem. Péťa si tedy bere spacák a karimatku a jde nás alespoň vyprovodit. Poté si půjde lehnout do bivaku a počká, až se vrátíme. Ondra nabírá nové síly a pomalu jde za námi. Míříme k vrcholu, nyní již pouze ve čtyřech. Navázaní už nejsme – dál povede cesta po hřebeni a jakékoliv klopýtnutí by mohlo ohrozit celou skupinu. Lano proto necháváme i se vším ostatním na Vallotu. Nahoru vyrážíme pouze s tím, co máme na sobě, cepínem a sušenkou v kapse. V malém batůžku máme ještě termosku s čajem na vrchol. Na hřebeni nad sebou vidíme Zlíňáky, kousek pod nimi pak Poláky. Otáčíme se a pod sebou vidíme chatku Vallot s Péťou, který náš postup pozoruje. Je mu líto, že nemůže jít s námi.

Ondrova krize na Vallotu a Michal s Maki jdou k vrcholu

Na hřebínku je vyšlapaná úzká pěšinka z tvrdého sněhu. Díky časné ranní hodině drží mačky na sněhu jako přibité. Pokud neudělme chybu my sami, nemáme se čeho bát. Jsme již vysoko nad všemi okolními kopci a na obě strany hřebene vede poměrně strmý, sněhem pokrytý, sráz dolů. Na takovém svahu se již nedá cepínem zabrzdit a jakákoliv chyba by měla fatální následky. Jsme proto opatrní a jdeme pomalu. Také kvůli výšce jsme pomalí. Po každých několika krocích musíme zastavit a odpočívat.

Bivak Vallot v ranním slunci s Péťou pozorujícím náš výstup

Pomalu je následuji a v dáli za sebou vidím Ondru, který zjevně bojuje o každý metr. Nevzdává se však a pokračuje k vrcholu. Hřebínek se náhle stává mírnějším. Kousek vpředu kráčí Maki a já v dálce vidím Michala a tři Zlíňáky, jak stojí na místě a nehýbou se. To je vrchol! Ještě pár kroků a není kam výš jít. To je ono! Jsme tu!

Vrcholové objetí

Vzájemně si gratulujeme si se Zlíňáky i se sebou navzájem. Všichni jsme unavení ale šťastní. Podařilo se nám to. Otáčíme se okolo a sledujeme tu krajinu a vrcholky kolem. Okolo nás není vyššího kopce. Je 7:45 ráno, 30.5.2012. Podle teploměru, který máme sebou, je -17°C. Ještě pár rychlých fotek, sníst sušenku, vypít trochu čaje a jde se dolů. Máme toho všichni dost a chceme se dostat níže, kde je lépe dýchatelný vzduch. Velmi rychle klopýtáme dolů. Je to mnohem snazší než jsme čekali. Po cestě dolů potkáváme další lidi. Převážně Čechy ze zájezdu. Jsme rádi, že jsme vyrazili tak brzy a mohli jsme tak být na vrcholu takřka sami.

Vrcholové foto – 4810 metrů nad mořem

Čechy raději rychle míjíme. Na úzké pěšince nám nechtějí uhýbat a nečekají ani na místech, kde bychom se mohli snadno vyhnout. Necháváme to bez komentáře a pokrčujeme dále na Vallot. Lépe se nám tu dýchá a i chůze je lepší, jsme však dost unavení a tak vyčerpaně přicházíme na Vallot. Již z dálky vidíme Péťu  - je mu už mnohem lépe. Vyspal se venku u chatky a drží tak mezi námi rekord v nejvýše položeném noclehu. Zjišťujeme však, že Péťa není u chatky sám. Sklání se nad nějakou postavou zabalenou v našem spacáku a ležící na naší karimatce. Vedle něj stojí jeden z Čechů ze zájezdu a někam telefonuje. Ve spacáku leží naše stará známá, které před dvěma dny pomáhal Ivan s batohem. Vyšla až na Vallot a zhroutila se tu. Je úplně mimo. Podle Péti, který se o ní stará, ještě před chvílí blouznila. Nereaguje a neví kde je. Nikdo další z Čechů v okolí není a pán vedle Péti marně shání číslo na své „horské vůdce“ pro radu, co má dělat. Mají vypnutý telefon. Staráme se tedy o holčinu, jak můžeme.

Z vrcholu se vrací další lidé. Mezi nimi i opravdový francouzský horský vůdce se dvěma klienty. Když vidí, že je problém, nechává klienty stát opodál a jde nám pomoct. Jeho zkušenosti a znalosti nám hned imponují. Je na něm vidět že ten člověk má zkušenosti a ví co má dělat. Bezmezně ho v tu chvíli obdivujeme. Ptá se, co se stalo, co jsme s tou holkou dělali, atd. Anglicky nám říká, že ta holka potřebuje rychle dolů, nejlépe vrtulníkem. Z kapsy vytahuje vysílačku a začíná volat do Chamonix pro vrtulník.

V tu chvíli ale přichází český „horský vůdce“ a my vidíme hrůzu v jeho očích, když zjišťuje, že se pokoušíme volat vrtulník. To víte, špatné jméno pro cestovku. Začíná tedy přemlouvat Francouze, že žádný vrtulník vlastně není potřeba, že to slečna v pohodě sejde dolů. Francouz ho sice ujišťuje, že se nemá čeho bát, že záchrana je v takové situaci zadarmo. Nicméně Čech si stojí za svým. V tu chvíli přichází i druhý český „horský vůdce“ – ten hlavní, a taktéž popírá potřebu vrtulníku. Francouz tady alespoň chce, aby mu ukázali, že slečna dokáže opravdu chodit po svých. To se s vydatnou pomocí jednoho z vůdců skutečně daří. Nicméně slečna stále nevnímá své okolí. Je jako robot, který dělá přesně to, co mu řeknete. Je to až děsivé. Francouzský horský vůdce to tedy vzdává, bere své dva klienty a pokračuje v sestupu. Vidí, že s Čechy nic nenadělá. Ještě se však otáčí a varuje nás, abychom raději rychle sestoupily, že odpoledne má přijít změna počasí. Opravdu. Kolem nás se již začínají hromadit mraky. I my tedy pokračujeme v sestupu, nyní opět v pěti i s Péťou. Pro přechod ledovce se znovu navazujeme. Holčinu nakonec přivazují na lano spolu s „horským vůdcem“ a tím chlápkem, co s ní celou dobu byl. Kráčí první a její pohyby připomínají chůzi zombie. Nicméně opravdu jde po svých.

My vyrážíme za nimi a naše pohyby nejsou také zrovna moc svěží. Vyčerpání z výstupu na vrchol na nás silně doléhá. I Péťa si v takové výšce moc neodpočinul. Náš postup dolů po ledovci je velmi pomalý. Cestou míjíme pětičlenné družstvo českých turistů a slyšíme jejích remcání, že jsme příliš roztažení po ledovci. Mezi námi je vždy desetimetrová mezera. I oni jsou sice navázáni, ale nemají mezi sebou více než 1,5m lana. To už nemáme sílu komentovat.

Dívčina na Vallotu a namáhavý sestup zpátky k chatě ( s vrcholem Blancu za námi )

Cesta dolů k chatě Goûter je pro nás utrpením. Síly již nezbývají a občas někdo z nás zavrávorá a hroutí se na zem. Je to poměrně znepokojující pohled. Nicméně pár z nás má ještě síly a tak po úmorné cestě dosahujeme bezpečí Goûteru. Na další sestup na Tête již nemáme ani pomyšlení. Z chaty nám vychází vstříc Ivan. Je v mnohem lepším stavu a dost nám pomáhá.  Zpět na chatě jsme asi v 11 dopoledne.  Nám ale připadá, že musí být každou chvíli už večer.

Brzká hodina návratu je však problém, neboť místnost, ve které jsme spali, slouží přes den jako jídelna a není možné tam spát. Nicméně oba dva včera otevřené pokoje stále okupují Češi. Ti nám však nedovolují si tam lehnout, prý že jsou všechny postele plné - i když na nich momentálně skoro nikdo nespí. Jsme docela zoufalí.

Ivan nám naštěstí vypráví svůj příběh. Co dělal on, když jsme se my pokoušeli o vrchol. Poslední z české skupiny prý odcházel z chaty otec s 12letým synem. Vyšli však asi jen 200 výškových metrů nad chatu, když v tom se syn dostal do podobného stavu jako dívčina na Vallotu. Otec tedy dovlekl syna zpátky na chatu, aby mu pomohli. Žádný z jejich „vůdců“ však na chatě již nebyl a otec neuměl anglicky, aby o pomoc požádal francouzský personál. Naštěstí pro něj byl na chatě Ivan, který Francouzům vysvětlil, o co jde. Ti okamžitě zavolali vrtulník, který oba dva Čechy odvezl. „Horští vůdci“ se tak nakonec tomu vrtulníku stejně nevyhnuli.

Nicméně tím, že z Čechů dva lidé chybí, jsou jejich postele volné. Tím jim také argumentujeme a oni nás nakonec pouští si lehnout. Kluci z vrcholového týmu se tak jdou na střídačku na obě postele vyspat, a i pro Maki se tam někde nachází místo. S Ivanem vaříme mezitím čaj a připravujeme večeři. Péťa se k nám po chvilce přidává. Přeci jen udělal dobře, že zůstal na Vallotu. Odpoledne utíká a my si na terase před chatou užíváme krásných výhledů. K večeru jsme již všichni najedení a síly se nám pomalu vracejí. Nálada je značně lepší.

Francouzští chataři jsou velmi ochotní a dovolují nám zalehnout do Winterraumu už během jejich večeře. V klidu večeří a poté rychle mizí pryč – abychom se mohli v klidu vyspat. To už ale příliš nevnímáme a takřka hned usínáme. V noci nás ale ještě probouzí silný vítr a značně nepříjemný pocit, že venku asi něco padá.

Den 8. – čtvrtek 31.5. (Sestup)

Ráno vstáváme brzy – kolem páté. Chceme ten den dojít na Tête, vyzvednout Radka, a sejít až dolů k autu. Nepříjemný pocit z noci se mění v realitu a my nacházíme okolní krajinu pokrytou několikacentimetrovou vrstvou krup. No, radši chvíli čekáme a necháváme Čechy, kteří také scházejí, ať nám prošlápnou stopu – konečně jsou nám k užitku. Sestup stěnou mezi Goûterem a Tête je ještě pomalejší než při výstupu, nicméně se bojíme již značně méně a jistě scházíme dolů. V hloubce pod námi ještě vidíme sestupovat českou skupinu, která nám brzy mizí z dohledu – také oni jdou až úplně dolů. Naštěstí ale jinam, než my. Konečně se jich na dobro zbavujeme. Obávaný kuloár přecházíme již bez jištění – přeci jen jsou jiné podmínky než při výstupu. Prošlápnutá stopa je kvalitní a brzo ráno nehrozí pád kamenů.

Sestup stěnou z Goûteru

Od chaty Tête nás dělí již jen strmý zasněžený svah a tak dostáváme nápad vyzkoušet si brždění cepínem. Na jednu stranu je to sranda. Na druhou stranu nás překvapuje, jak je občas těžké cepínem na takovém, ne zas tak prudkém, svahu zabrzdit. Vědět to při chůzi po hřebínku na vrcholu Blancu, tak se bojíme ještě víc. Na chatě Tête se setkáváme s Radkem. Předchozího dne jsme mu dali zprávu vysílačkou, v kolik asi přijdeme. Vypadá už mnohemě lépe. Dost si ale stěžuje, že se na chatě hrozně nudil. My mu ale moc nevěříme. Zvláště když jsme jednou při rádiové relaci od něj zaslechly nějaký ženský hlas – a to docela blízko. No, každopádně zůstává u své historky, že se hrozně nudil. Ještě sbíráme věci, které jsme při odchodu na Goûter v chatě nechali a vyrážíme směr parkoviště La Crozat. Druhou dobrou věcí po prošlápnutí stopy byla od Čechů informace, že z Tête nechtějí scházet po nepříjemném kamenitém žebru, kde se tak vysílil Radek, ale že to seběhnou a sjedou sněhovým žlabem vedle. Jejich stopy tam opravdu vedou a tak to jdeme také zkusit.

Po zkušenostech s bržděním z dnešního rána začínáme žlab nejprve scházet, poté sjíždět po břiše, a nakonec i po prdeli. Je to opravdu zábava, a na těch kroupách z noci to fakt jede. Několika hodinový těžký sestup tak necháváme za sebou během pár desítek minut. Je to super a nádherně to jede. Dole je dokonce vybroušená od českých zadků i něco jako bobová dráha, dokonce i se zatáčkami a naklápěním. No zkrátka, moc jsme si to užili.

Bobová dráha na Mont Blancu

Sjíždíme skoro až k horní stanici zubačky. Tam si svlékáme úplně promočené hadry a jíme poslední zbytky jídla. K autu je to už jen pár hodin. Vydáváme se po staré známé trase zubačky a smutně sledujeme zahalený vrchol Mont Blancu za námi. Po cestě ještě potkáváme na trati mašinku s vozem, která zprovozňuje dráhu na léto. Dělníci na nás něco pokřikují. Asi že nemáme chodit po trati nebo co. Radši tedy zrychlujeme a necháváme je za sebou. Ještě krátký úsek po lesní pěšině a už jsme na parkovišti u auta. Připadá nám to jako věčnost co jsme ho opustili.  Oblékáme si čisté věci a cítíme se jako králové. Ještě nabíráme vodu ze studánky - čistou a s minerály! Je to až neuvěřitelný rozdíl oproti vodě ze sněhu. Chutná výborně. Plníme všechny možné nádoby a vyrážíme autem zpět na místo, kde jsme první den stanovali. Po cestě zastavujeme v supermarketu a nakupujeme nějaké čerstvé jídlo a hlavně francouzské víno. Začínáme si uvědomovat, že po tom týdnu v horách asi docela smrdíme, a že ani koupel ve sněhu nebo vlhčenými ubrousky nedokáže nahradit vodu a mýdlo. Kolem nás se začíná stahovat síť podezřelých lidí, co nic nenakupují a jen se na nás divně koukají. Radši se tedy vydáváme k pokladně a rychle opouštíme obchod.

Po návratu z Mont Blancu

Přijíždíme zpět na místo, kde vlastně náš celý pobyt v okolí Chamonix začal, a vzpomínáme na příhodu s mlékem. Ještě nakupujeme na farmě nějaké sýry, vaříme večeři a balíme si věci na zítra. Všem nám je to líto, ale musíme už jet domů.

Den 9. – Pátek 1.6. (Odjezd)

Ráno nás probouzí cinkot zvonců. Majitel farmy vede krávy na pastvu. Balíme stany, vaříme poslední snídani a vzájemně si vracíme popůjčované věci. Za chvíli již není co zabalit a my máme opět naložené auto. Nezbývá než vyrazit domů, do Čech, za svými životy. V dálce se s námi loučí, v mracích opět zahalený, Mont Blanc, a my mu jen tiše děkujeme, že k nám byl tak milostivý a vpustil nás na svůj vrchol.

Závěrečné shrnutí

Mont Blanc a jeho okolí je nádherné místo a určitě stojí za to ho navštívit nejen kvůli tomu, že je to nejvyšší hora Evropy. Nevýhodou tohoto prvenství však je, že zároveň láká i spoustu lidí, kteří nepřicházejí obdivovat hory pro jejich krásu, klid a čistotu okolní krajiny. Některým lidem jde hlavně o to hory pokořit, zdolat jejich vrcholy, a to bez ohledu na onu krásu a okolní přírodu, o kterou nám jde především.  Výstup na Mont Blanc se tak v poslední době podobá spíše přeplněné dálnici, a tomu odpovídá i riziko s tím spojené. V letních měsících, během sezóny, se na vrchol za dobrého počasí vydávají stovky lidí a není možné si tak dostatečně, a hlavně bezpečně, vychutnat ten pocit ze samoty a klidu na vrcholu.

Z těchto důvodů jsme se rozhodli, že náš výstup podnikneme koncem května – ještě před hlavní sezónou. Tento termín vám mohu jen doporučit. Na hřebenech se nepohybuje tolik lidí a můžete také spát v pohodlí Winterraumů na chatách (je ale lepší si předem rezervovat místo). Vychutnáte si tak ten zážitek bez rušivé přítomnosti davů turistů. Sníh je v tomto období ještě pevný a umožňuje snáze přejít některé úseky (např. Kuloár, vrcholový hřebínek). Zároveň jsou však díky němu i některé úseky značně těžší než v létě (výstup na Tête Rousse a část mezi Tête Rousse a Goûterem). Okolní krajina pokrytá sněhem je také v tomto období mnohem hezčí než v létě, kdy jsou na většině míst vidět jen špinavé kameny. Chce to ale chytnout dobré počasí na výstup a rozhodně ho nepodceňovat.

Jedna z věcí, která by vás při výstupu v hlavní sezóně určitě štvala, je i to, že se o výstup na vrchol pokoušejí lidé, kteří na to vysloveně nemají - a to ani fyzicky, ani psychicky. My jsme měli tu smůlu, že jsme toto okusily ve formě českého zájezdu. Ještě teď nemůžu pochopit slepou víru českých turistů ve své „horské vůdce“ a to, jak tito vůdci hazardovali s životy svých klientů. I nám, kteří nemáme tolik zkušeností s vysokohorským terénem, bylo v některých situacích naprosto jasné, že takhle tedy opravdu ne! To, že se odtamtud všichni vrátili (i když někteří z nich vrtulníkem) lze přičíst pouze dobrému počasí a ideálním podmínkám. Jakákoliv změna k horšímu mohla snadno znamenat katastrofu. Tito lidé mnohdy ohrožovali nejen sami sebe, ale i nás a ostatní vysokohorské turisty. Dávejte si proto prosím na takové lidi pozor a raději vždy předpokládejte, že jsou schopni udělat jakoukoliv, byť sebevívce nepravděpodobnou, blbost a ohrozit tak váš život ohrozit.

Dále bych zdůraznil nutnost dobré aklimatizace. Běžte určitě do větších výšek a vyhraďte si na to také dost času. Počítejte i s nějakým tím dnem na odpočinek. Nám by se to bylo hodilo. Bohužel jsme na to ten čas, a vlastně ani zkušenosti, neměli.

Téměř poslední věcí, kterou bych rád zmínil, je dobrá příprava. My to sice zvládli i bez ní, ale občas jsme docela litovali. Většina z nás nebyla zvyklá na těžký batoh a velká převýšení. Také mohlo být dobré, kdyby se vždy rozhodlo, co kdo bude večer či ráno dělat. Před tím jsme takhle společně nikde nebyly, a proto jsme se sehrávali poměrně dlouho. Takřka vždy jsme se ráno balili přibližně 2 hodiny, což bylo šeredně dlouho.

Závěrem bych chtěl zdůraznit, abyste si i všímali, jestli na to opravdu všichni členové týmu mají. Kamarád nekamarád, přeci jen se ten samý člověk chová jinak ve městě nebo na skalkách, a jinak ve vysokých horách. Ověřte si nejprve, jak na tom opravdu kdo je, a teprve pak se vydejte do vysokých hor.

Horám zdar,

Franta

Složení týmu

Michal Kubíček, Maki Strnadlová, Petr Novák, Ivan Gal, Ondra Rubeš, Radek Fujdiak a Franta Šulc

Fotogalerie