Rok se s rokem sešel o v mírně pozměněné a rozšířené sestavě opět vyrážíme do Alp. Už nepsanou tradicí se stalo , že střídáme po roce oblast Mont Blancu s Wallisem, a tak tentokrát máme spadeno na pravou stranu údolí Mattertal. Z této části hřebene již máme vylezený Dent Blanche a Weisshorn, takže zbývají dvě lahůdky , a to Zinalrothorn a Obergabelhorn. Posledním kopcem hřebene je pak již jen méně významný Bischhorn. Ten si ale necháváme na skialpy a místo něj volíme mnohem hodnotnější kopce naproti přes údolí – Taschorn a Dom.

Dvě Octavie se odděleně řítí nočním Německem. Ještě před hranicemi v Rozvadově potkáváme na dálnici četné skupinky individuí směřujících na nějakou megatechnoparty. To zas bude v álejích nablito. Před šestou hodinou ranní dojíždíme do kempu v Taschi. Využíváme „brzkého“ dojezdu a rychle, aspoň na hodinku, uléháme do spacáků. Nad námi se již tyčí v ranním rozbřesku náš první cíl – Zinalrothorn.

Posádka druhé Octavie doráží asi po hodině, takže jdou tak jak to známe z let minulých, nonstop z auta přímo na kopec. Auta necháváme v kempu a abychom snad neujeli , musíme nechat kempaři klíče od auta a pas. No jsme ve Švýcarsku, tak snad bude auto na svém místě. Později se ukázalo, že nechat u kempaře klíče nebyl úplně nejšťastnější nápad.

Laxně po probdělé noci přebalujeme věci na na výstup, než naše přebalování urychlí příjezd taxíku do kempu. Sedáme do něj a za 6 SCHF se vyvážíme do Zermattu. Je to levnější než vlakem z Tasche (7,80 SCHF) a navíc se člověk nemačká s davem japonských kamikadze toužících spatřit Matterhorn.

Po chvilce bloudění nacházíme nad Zermattem stezku vedoucí na chatu Rothornhutte. Každý už ví co ho čeká - 1600 výškových metrů a 5 hodin šlapání. První výstup na chatu po probdělé noci v autě s nulovou aklimatizací bývá vždy nejhorší. Již proslaveným se mezi námi stal nástup na chatu Profesóra (jak říká Hrach) pod Dent Blanche, před třemi roky. Tento děsuplný nástup používáme jako ethalon pro jiné nástupy a uklidňujeme se tím, že horší to už nikdy být nemůže.

A tak prudkou, ale relativně pohodlnou stezkou stoupáme pomalu výš a výš na Zermatt za pěkného a dusného počasí. Zhruba 800 výškových metrů nad Zermattem zjišťujeme, že jsme nenalezli úplně tu nejkratší cestu na chatu. Ta totiž vede úžlabinou Trift , přes stejnojmenný hotel k chatě. My tedy musíme z pracně našlapaných metrů slézt 200mH k hotelu Trift, kde se již napojujeme na správnou cestu a po ledovcových morénách a závěrečném hangu k páté hodině odpolední dorážíme na chatu Rothornhutte.

Co se týká ubytování postoupili jsme časem již do tzv. „Fáze 3“ , V první fázi jsme s sebou tahali doslova všechno stanem počínaje a vařičem konče. Batohy se vždy blížili astronomickým hmotnostem a tak se mnohdy stalo, že samotný výstup na vrchol nebyl ničím oproti gerojské vynášce na tábořiště. Bohužel často jsme také v důsledku únavy samotný kopec nevylezli nebo jsme za týden dali jeden maximálně dva kopce.

Takže přišla „Fáze 2“ . Stany jsme odmítli a přijmuli relativní pohodlí horských chat. Batohy se velmi zmenšili, počet vrcholů za týden stoupnul na běžné dva , ale dokonce i tři. Stále jsme však s sebou brali věci na vaření a během večeře tak byli středem pozornosti místních horolezců , kterí nás vždy okukovali kterak před chatou kuchtíme produkty našich konzerváren.

No a letos jsme plynule přešli na „Fázi 3“ , neboť jsme si na chatě Rothornhutte objednali polopenzi. Pravda, když mě mých 2 x 58 SCHF zmizelo z peněženky nebylo mi nejlépe, ale zato ten komfort. Žádné hledání vody na ledovci, krčení se ve větru za chatou u vařiče. Pouze líné vyčkávání na večeři, kterou připravovala tři velmi pěkná děvčata.

Večeře začala poněkud nenápadně pytlíkovou polévkou , kterou si nás šest hladových krků muselo přidat, ale pak každý vyfasoval takový flák masa, že jsem si málem vykloubil čelist , plus salát a zákusek v podobě plněných zapečených rajčat. Zkrátka velmi jsem se musel snažit, abych vše dojedl.

Málem bych zapomněl na nejdůležitější. Jak se blížil čas večeře připravil jsem svým parťákům menší překvapení. Na dnešní den totiž vycházeli moje ….cáté narozeniny. Už v Brně jsem si naplánoval , že na chatu vynesu 6 piv. Z původního úmyslu vynést šest půllitrovek sice sešlo (fakt to už bylo moc těžký) , ale třetinky byly taky dobrý. Přes den jsem měl několikrát sto chutí baťoh shodit a piva po cestě vypít, ale nakonec jsem vydržel až do večeře a myslím, že horolezce nemůže nic víc po výstupu potěšit, než pořádné české pivo.

Ráno byl budíček v 3,15 hod, což bylo po minulých letech brzkých nástupů celkem milosrdné. Opět jsme pohodlně zasedli k nachystaným snídaním, a tak se stala nevídaná věc – nevyráželi jsme z chaty, jak bylo doposud zvykem, poslední.

Výstup začínal hned za chatou nad záchody stezkou po ledovci pod skalní stěnou směrem na SV. V místech , kde se skalní pás zužoval se stěna prostoupila krátkým komínem a přes další sněhový pás, skály a sněhové pole jsme s ranním rozbřeskem dorazili na ostrý sněhový hřebínek směřující pod skalní zářez zvaný „Gábel“ . Bohužel jsme tímto netrefili nástup na obtížnější JV hřeben ( D , III-IV). Pokračovali jsme tedy tzv. normálkou AD (I-II , místy III ) mixovým terénem zářezu Gábel až do sedélka v hřebeni , kde se obě cesty spojují. Až sem se jednalo o klasické mixové lezení ve sněhu a volných kamenech. Ze sedélka konečně začalo pěkné lezení po pevné skále. Zprvu po hřebenu , potom západně přes exponovanou tzv.“ Binnerovu plotnu“ za předvrchol. Mnoho dvojic jistilo klasicky od štandu ke štandu. My jsme zvolili současné lezení dvojice s průběžným zapínáním jištění. Chce to jistotu pohybu v terénu obtížnosti III a nemít závratě. Pak již jen závěrečný skalnatý hřebínek na vrchol.

David s Hrachem byli přeci jen rychlejší, takže jsme si pod vrcholem pogratulovali a zatímco oni již scházeli, tak já s Martinem a Pavel s Jájou jsme si užívali pěkného počasí na vrcholu.Na sever kousek od nás byl jako na dlani Weisshorn, na jih pak Dent Blanche, na kterých jsme byli před třemi lety. Před Dent Blache pak náš zítřejší cíl – Obergabelhorn. Jeho ostrý vrcholový hřeben vypadal dost přísně. Sestup z vrcholu byl únavný jako vždy. Na Binnerově plotně se nás při sestupu sešlo hned několik dvojek a podle toho to vypadalo. Nejhůř se chovala banda nějakých Taliánů, kteří mi stoupli na ruku, hodili lano na hlavu a ještě nás předběhli. Pravda je, že my jsme zase poněkud utlačovali partu Angličanů , kteří sestup řídili až příliš metodicky, ale přijali to s jejich ledovým klidem. Pit Schubert by z nás asi radost neměl, ale teorie je jedna věc a praxe často jiná.

Když jsem se dotrmáceli na chatu, zjistili jsme , že jsme kupodivu stihli čas udávaný v průvodci, což se nám zatím nikdy nepodařilo. Navíc nás čekala již jen objednaná večeře, takže jsme si v pohodě užívali posledních paprsků zacházejícího sluníčka. Fakt byl, že nohy a celé tělo po výstupu o sobě dávalo znát a tak představa zítřejšího výstupu na Obergabelhorn byla pro nás dost divoká. Navíc jsme měli v plánu vystoupit na Obergabelhorn tzv. normálkou, ale sestoupit na opačnou stranu přes JZ hřeben Arbengrat. A to znamenalo všechny věci s sebou. Tohoto plánu se děsil hlavně Hrach, poněvadž během sestupu z Zinalrothornu se mu divokým slaňovaním podařilo najít 60m lano Mammut, které tam někomu dolů na ledovec spadlo při výstupu. Představa, že potáhne přes vrchol Obergabelhornu dvě plná 60m lana ho dost znervózňovala. Ale co by neobětoval pro takový nález.

Po opět výborné večeři jsme ihned zalehli, abychom trochu zrelaxovali unavené kostry na zítřejší výstup.

Příjezd:

Trasa : Brno- Praha- Rozvadov- Norimberg – Stuttgart- Zurich – Luzern – směr Interlaken – pak sedlo Grimmselpass – Visp- Tasch = 1150 km 12-14 hod

Ubytování:

1,5km před Tasch kemp po levé straně silnice (6 SCHF osoba, 6 SCHF auto, 6 SCHF stan – stav 2004 ), nebo je ještě kemp přímo v Taschi u nádraží.

V Taschi placená parkoviště 6 SCHF/den

Z Tasche do Zermattu:

- pěšky 6km stezka podél trati vlaku

- taxíkem 6-10 SCHF za osobu

- vlakem z Tasche 7,80 SCHF jednosměrný lístek 2.třída

výstup na chatu Rothornhutte:

přímo z Zermattu za nádražím nahoru západně stoupáme úžlabinou Trift přes restauraci Alterhaupt (nebo značené jako Edelweiss) až k hotelu Trift (2337m) 2h. (sem lze dojít z Zermattu i stezkou stoupající cca 1km vpravo od úžlabiny Trift přes travnaté prudké svahy, ale pak je nutné sejít 200mH dolů k hotelu trift)

Dále SZ podél potoka přes skalnaté prahy porostlé trávou (jsou zde ukazatele) na vodorovné ledovcové plató. Přelezeme potok na plató a stoupáme stezkou po závěrečné moréně (vlevo od potoka a vodopádů) k již viditelné chatě Rothornhutte.

Chata Rothornhutte 3178 m.n.m

(cca 100 míst , nocleh člen OeAV 21 SCHF , snídaně+večeře 37 SCHF ) . U chaty tekoucí voda z trubky, v chatě umývárka. V blízkosti chaty špatná možnost stanování, jediné rovné místou je pouze heliport )

Výstup na Zinalrothorn 4221 m.n.m JV hřeben obt. AD-

budíček v 3,15 hod . Od chaty přímo na sever , nad záchody, pak po ledovci Rothorn pod skalní stěnou. V místě kde se skalní stěna zmenšuje (cca 30-45 min od chaty) prostoupíme tento skalnatý práh lehkým komínem (obt. I-II). Nad komínem nejprve přímo vzhůru , potom doleva přes volnější skály , pak doleva přes sníh k dalšímu skalnatému prahu. Přes něj lehce na odpočinkový plac. (Pozn. v těchto místech odbočuje také nástup do ledovcového kotle Trift pro trasu vedoucí po JZ hřebenu Rothorngrat , obt. D III-IV, pevná skála. Odbočka se špatně hledá )

Normální cesta dále pokračuje po jednoduchých skalních plotnách na sníh. Na sněhu strměji traverzem vlevo k dalšímu malému skalnatému prahu. Přes něj a dále vzhůru po sněhu a na ostrý sněhový hřebínek (pozor na převěje) vedoucí pod skalnatý kuloár spadající ze zářezu Gábel. Na konci ostrého sněhového hřebenu lezte přes dva skalní prahy směrem doleva do kuloáru. Jím (mixový terén) přímo nahoru (štandy ze smyček). V případě více družstev hrozí pád kamení kuloárem. V takovém případě bezpečněji po skalách vlevo od kuloáru (obt. II ). Na konci kuloáru v hřebeni do zářezu zvaného Gábel ( 3hod od chaty). Zde se stýkají normální trasa JV hřbenem s trasou JZ hřeben Rothorngrat.

Ze zářezu Gábel exponované lezení přímo po hřebeni (štandy, smyčky). Po jedné lanové délce úžlabinou za velkým blokem západně doleva. Po 20m traverzu přímo doprava nahoru přes tzv. Binerovu plotnu (obt. III, skoby , smyčky, exponované, při zalednění obtížné) zpět na hřeben. Následující předvrchol oblezeme exponovaně a vzdušně zprava (východně) a dále již lehčím lezením (I-II) na vrchol. (4-5 hodin od chaty).

Sestup stejnou trasou.

Ráno opět snídaně a tentokrát vyrážíme opačným směrem od chaty- na JV přes ledovec Trift. Přeci jen aklimatizace začala fungovat a pravidelným tempem jsme vystoupali po ledovci Trift. Až k ke sněhovému pásu, který se při včerejším pohledu od chaty zdál velmi velmi exponovaný. Ale v reálu to nebylo tak strašné. Potom tradičně kamenolomem se sněhem pod vrcholovou stěnu Wellenkuppe. Vrcholová stěna byla velmi pěkné lehké lezení (obt.II) ve fantastické expozici. Ještě chvilku prudce po sněhu a byli jsme na vrcholu Wellenkuppe. Z vrcholu jsme však viděli co nás ještě čeká. Krátký sestup a pak prudký dlouhý výstup po ostrém sněhovém hřebenu na vrchol Obergabelhornu. V cestě však ještě stála těžká věž Grand Gendarme, dříve nejtěžší místo výstupu. V současnosti je posledních několik kolmých metrů na vrchol věže zajištěno tlustým fixním lanem, ale i tak je třeba zvládat lezení v mačkách po skále a ledu obt. III. Ve velké expozici. Po překonání věže , kdy jsme si trochu zašplhali a natekli nám bandasky, pokračujeme po ostrém hřebeni prudce vzhůru do závěrečných podvrcholových skalek. Zde opět nastupuje lezení v mačkách po skále a sněhu, několik míst je i překvapivě delikátních a kolem poledne stojíme na vrcholu Obergabelhornu. Hrach s Davidem na nás zde již tradičně čekají.

Zatím je pěkné počasí, ale od západu je vidět, že se blíží hlášená studená fronta. Všichni horští vůdci s klienty sestupují stejnou trasou zpět na chatu Rothornhutte a my již osamoceni začínáme hledat sestup z vrcholu hřebenem Arbengrat. Popis sestupu je dost složitý a hned úvodní věta „systémem příjemných komínů sestoupíme obt. III dolů „ v nás vyvolává pochybnosti. Většině týmu se do tohoto sestupu evidentně nechce. Nechávám se jistit a ve stěně pod vrcholem marně hledám „soustavu příjemných komínů“. Pode mnou je skoro kolmá stěna, žádná smyčka a terén na obtížnost III rozhodně nevypadá. Spíš tak V a to ještě nahoru. Lezu tedy zpátky na hřeben a pokračujeme v hledání. Po chvilce váhání nalézáme s Martinem do stěny na opačné straně hřebene. Chvíli zde bloudím, až konečně nalézám slaňovací štand. Dobírám Martina a začínáme sestupovat. Ostatní zevlují na vrcholu a do sestupu se jim nechce. Sestupový hřeben je od pohledu evidentně dost dlouhý a divoký. Nakonec se ostatní rozhodují pro návrat stejnou cestou přes chatu Rothornhutte. Já s Martinem sami dva pokračujeme v již započatém sestupu hřebenem Arbengrat.

Nakonec se ukazuje, že nic není tak hrozné jak na první pohled vypadá a pomalu lezeme v pevné skále po hřebenu, z věží pak slaňujeme z připravených smyček, které jsou v solidním stavu. Trochu mě děsí popis slanění s hlavní věže v hřebenu, kde uvádějí 30m slanění, čemuž naše 50m poloviční lano moc neodpovídá. Naštěstí jde slanění provést na dvakrát a po cca 3 hodinách dolézáme na konec hřebene. V popisu udávaných 1,5 hod se nám zdá dost nereálných.

Nemáme ovšem zdaleka vyhráno. Ještě nás čeká sestup jižní stěnou Obergabelhornu k bivaku Arben. Do stěny pere slunce a z pod hřebene se občas uvolňují velké balvany, které sviští dolů na ledovec. Není to vůbec příjemný pocit, zvlášť, když v jednom místě musíme přetraverzovat žleb kudy kameny lítají.

Vše dopadá dobře a před šestou hodinou odpolední jsme na bivaku. Oproti popisu je bivak normálně v provozu a je nově zrekonstruovaný.

Jelikož jsme již 13 hod na nohou dáváme na bivaku přestávku a začínáme tušit , že do Zermattu to bude ještě daleko. To nám potvrzuje i správce bivaku, neboť na jeho mapě už Zermatt ani není zakreslený. Nabízí nám , že dole z údolí se dá zavolat jeep taxi. Prý je to „cheap“ – 100 SchF na osobu. S díky odmítáme a vydáváme se na sestup. Pod bivakem ještě pro zpestření krátká ferráta a pak již po moréně dolů do údolí. Tam dorážíme něco kolem osmé. Stojíme přímo pod severní stěnou Matterhornu a jelikož lanovky z Zermattu ani nejsou vidět je jasné , že to bude hóódně daleko. Nohy už mají dost a záda bolí. Navíc máme oba chytráci koupené boty dost malé a oteklé nohy jsou utrpením. Monotónně šlapeme dolů do Zermattu. Je mi jasné proč na sousední kopec Dent d Herens chodí tak málo lidí. Nástup až z Zermattu bych fakt nechtěl jít. Na to že máme do Zermattu sestoupit jestě 1500 výškových metrů jde stezka dolů dost mírně.

No nebudu to prodlužovat. Po nekonečných hodinách jsme dorazili po dlouhých 10 km hodinu před půlnocí do Zermattu. Na hlavní třídě právě vrcholila noční zábava a lelkující Japonci a ostatní snobové se pobaveně usmívali nad dvěma smradlavými a kulhajícími individui, kteří se o půlnoci vraceli z vrcholu. Taxíky už žádné nejezdili, ale naštěstí jsme chytili poslední noční vlak do Tasche. Bohužel z Tasche to bylo do kempu ještě 1,5 km po silnici, takže jsme si to vyžrali až do dna.

Jak jsem na začátku psal, nechat kempaři klíče od auta nebyl nejlepší nápad. Kempař totiž zavíral před 21 hodinou a do té doby bylo nutné klíče vyzvednout, jinak hrozilo, že nebudeme mít v čem spát. Naštěstí Hrach s Davem se přinutili k heroickému výkonu a po sestupu z Obergabelhornu na chatu Rothornhutte seběhli ze všech sil dolů do Zermattu a klíče na poslední chvíli vyzvedli.

Když jsme se s úderem půlnoci s Martinem dokulhali do kempu, čekal nás postavený stan a v něm termoska s teplým čajem. Kluci díky, to je taky jeden z důkazů, že horolezci jsou většinou dobrá parta.   Po tomto výstupu nás čekalo několik plánovaných , ale i vynucených odpočinkových dní, neboť jsme čekali na vhodné počasí k výstupu na Taschhorn a přechod na Dom.

Výstup na Obergabelhorn 4063 m.n.m SV hřebenem od ch. Rothornhutte přes Wellenkuppe obt. AD

(přístup na chatu viz. Zinalrothorn, resp. Rothornhutte)

budíček v 3,15 hod . Od chaty přímo na jih přes heliport u chaty na ledovec Trift. Nejprve mírně doprava přes ledovec, potom širokým levým obloukem stoupáme po ledovci Trift JV do jeho nejvyššího míst směrem k Wellenkuppe. Na konci ledovce stále doleva traverzujeme exponované sněhové pole. Na jeho konci na skály a přímo nahoru přes rozbité skály (lépe více vpravo od malého sněhového kuloáru na skalnatý hřeben. Vlevo pod hřebenem cca 200m doleva pod viditelnou kompaktní plotnu. Lezeme přímo po levé straně plotny (exponované pěkné lezení v kompaktní skále, obt II+ , smyčky , štandy , 3 lanové délky) na vrchol plotny. Pak závěrečným 100m prudkým sněhovým svahem na vrchol Wellenkuppe 3903 m.n.m (3h od chaty).

Ze sněhového vrcholu Welenkuppe sejdeme širokým sněhovým svahem do sedla mezi Wellenkuppe a ostrým sněhovým hřebenem vedoucím na vrchol Obergabelhornu. Ze sedla po sněhovém hřebenu (pozor na převěje a odtrhovou čáru na levé straně hřebene) pod velkou věž Gran Gendarme v hřebeni. Mixovým lezením (skála, led) přes štandy vpravo od hrany pod věž. Posledních 15 m tlusté fixní lano. Dříve bez fixního lana to bylo nejtěžší místo výstupu, ale i nyní je lezení exponované, za sněhu a ledu i nebezpečné. Z vrcholu Grand Gendarme slaníme na hřeben (poslední 15m úsek je možno i vynechat a věž zprava oblézt). Po skalnatém hřebenu (obt. II-III) 200m na sněhový hřeben.

Sněhovým hřebenem prudce (50°) nahoru pod skalní plotny. Lezením přes plotny (štandy, obt. II ) 3 délky do závěrečné pasáže pod vrcholem. Pak hřebenem nebo vpravo od hřebene mixovým terénem (obt. I-II) doprava na vrchol. (5-6 hod od chaty)

Celkově velmi pěkný výstup, snad nejpěknější co jsem lezl. Málo míst s volnými kameny (pouze nad ledovcem Trift), krásná kombinace lezení v pevné skále, mixů a ostrého sněhového hřebene.

Sestup:

a) stejnou trasou (převážně chozené, pozor odpoledne na čáru odrhu převějí na ostrém sněhovém hřebenu)

b) JZ hřebenem Arbengrat obt. AD Z vrcholu Obergabelhornu pokračujeme dále 50m po vrcholovém sněhu. Po levé ruce se otevírá skalní stěna ( do ní nenalézat , to není správný směr) , ale stále po mírně doleva se stáčejícím hřebenu (100m od vrcholu). Zde začíná hřeben Arbengrat. Začátek sestupu začíná vpravo (při pohledu z vrcholu dolů) od hřebene soustavou komínů (obt.III). První štand cca 30m pod vrcholem hřebenu. Částečně slezeme , od štandu lépe slaníme plytkým levým komínem vpravo od hřebene. Potom se traverzem doleva vrátíme na hřeben. (nescházíme tedy nebo neslaňujeme dále dolů pod hřeben do ploten !!).

Potom stále po hřebenu , občas vpravo (při pohledu dolů) od hřebenu po pevné skále, lezení obtížnost I-II (místy III) , věže většinou slaňujeme (stačí i 50m lano) až do zářezu v hřebenu cca 100 výškových metrů nad sedlo Arbenjoch. (100 m nad zářezem je Velká věž , která se slaňuje). (2,5-3,5 hod od vrcholu)

V tomto zářezu uhneme z hřebenu prudce doleva do jižní stěny Obergabelhornu (nescházíme tedy hřebenem až do sedla Arbenjoch !!!). Po skalách vpravo od sněhového kuloáru slézáme (obt, I, místy II) a do míst , kde sněhový kuloár končí. V těchto místech traverzujeme doleva (pozor na pád kamenů sněhovým kuloárem) a stále mírným traverzem doleva (mužíci) dojdeme pod jižní stěnu na sníh.

Sněhem pod jižní stěnou mírně doprava, poté přímo dolů přes dva skalnaté prahy k již viditelnému bivaku Arben 3130 m.n.m (opravený, cca 12 míst) (2hod od zářezu v hřebeni).

Od bivaku vede velmi dobře značená nová zajištěná cesta přes řetězy a žebřík stěnou pod bivakem poté již lehkou stezkou po suťové moréně do údolí pod severní stěnu Matterhornu. (1,5-2 hod od bivaku).

Na závět pohodlnou ale velmi dlouhou (cca 10 km) turistickou cestou vedoucí údolím od chaty Schonbiel dolů do Zermattu.

(Celkový čas ne sestup z vrcholu Obergabelhornu do Zermattu 8-10 hod, v některých průvodcích jsem našel čas 6 hod, což považuji za dost nereálné)

Po návratu z Obergabelhornu a Zinalrothornu jsme měli původně plánovaný jeden odpočinkový den.

Jak to tak ale bývá, počasí nám udělalo čáru přes rozpočet. Se švýcarskou přesností, vždy po obědě, přicházely černé dešťové mraky a zbytek dne a večer propršel, nahoře samozřejmě sněžilo.

Předpověď na informacích v Taschi pěkné počasí neustále oddalovala, nezbývalo tedy než polehávat v kempu a čekat. Navíc první dva dny jsme měli celkem potíže slézt i ty čtyři schody od umývárky , naše těla proto tuto změnu v plánu uvítala. Naprosto nejhůř na tom byl ale Pavel, který si ze svých LaSportiv udělat tak šílené plyskýře, že něco takové jsem ještě neviděl. Do krve vyžrané obdélníky na jeho achilovkách o rozměrech tak 3x3 cm vypadali odpudivě.

Dva dny se ještě v kempu vydržet dalo, jídla bylo dost a lenošení karimatkách taky nebylo k zahození. Třetí den jsme však již byli poněkud nervózní, padaly i návrhy na náhradní program, například slavnosti vína ve Vevey. Předpověď počasí slibovala zlepšení až na víkend, ale v pátek už mělo být také slušně. Bylo jasné, že s tímto časovým skluzem a při tomto nejistém počasí musíme oželet plánovaný traverz hřebene z Taschhornu na Dom a pokusíme se pouze o výstup na Taschorn. Některým se asi i ulevilo, neboť tento traverz je jeden z nejtěžších zdejších přechodů.

V pátek ráno jsme tedy konečně pobalili věci a opustili kemp. Pavel po třídenním léčení svých nohou na tom nebyl zrovna nejlépe, ale jelikož je tvrďák šel to alespoň zkusit.

Ranní odjezd nám dost zkazila SMSska, kterou dostal Hrach – na Chang Tengri spadla obrovská lavina, pod kterou zůstali dva jeho kamarádi, jeden byl s těžkými zraněními v nemocnici. Původně měl na Chang Tengri jet i Hrach a mě lákal také….

Tentokrát jsme s sebou v batozích táhli i věci na vaření , neboť jsme měli namířeno do bivaku v sedla Mischabeljoch. Naštěstí bylo možno z Tasche vyjet nahoru serpentinami až na samoty Taschalp, čímž jsme si zkrátili nástup na bivak z děsivých 2200 mH na již tradičních 1600mH. (Lze sem dojet i taxíkem za 10 SCHF z Tasche). Na samotách Taschalpe jsme se nasoukali do těsných LaSportiv, nahodili těžké krysy na záda a začali stoupat směr sedlo Mischabeljoch. Všichni jsme obdivovali Pavla, který určitě musel překonávat šílená muka od zničených nohou. Aklimatizace již zabrala a výstup ubíhal bez problémů. Asi 2 hod pod bivakem jsme překonali nepříjemný nebezpečný kamenolom a přešli na ledovec. Ten byl po předchozím sněžení v dost špatném stavu a se spoustou trhlin. Hodinu kličkování mezi trhlinami a pak již jen závěrečný svah k bivaku. Přeci jen výška 3850 m.n.m byla znát, bivak se přibližoval zatraceně pomalu.

K našemu velkému překvapení byl bivak kompletně zrekonstruovaný , uvnitř vytopeno jako v sauně , k dispozici kamna, dřevo i trocha nádobí. Počet postelí byl rozšířen na 24. Za tento nevídaný luxus se ovšem platilo do připravené schránky 17 SCHF.

Na bivaku již byli tři horští vůdci z Zermattu s klienty. Pobaveně pozorovali naše baťohy. Proti jejich útočným miniruksakům byly ty naše fakt o dost větší, a to jsme netáhli věci na spaní. Vůdci měli namířeno také na Taschorn a potom traverzem na Dom. Litoval jsem, že již nemáme víc času, neboť jejich zkušenost by byla výborná pro traverz hřebene. Ovšem již k večeru se opět přihnalo špatné počasí a začalo sněžit. Sami vůdci označili traverz Taschhorn – Dom v těchto podmínkách jako „impossible“ a dost jsme pochybovali i o tom, zda vylezeme alespoň plánovaný Taschhorn. Jako poslední dorazila ještě trojice Němců , kteří tak jako my měli v plánu Taschhorn.

Celou noc bylo venku špatné počasí , a když jsem se ráno ve 3,00 hod probudil bylo nasněženo a silně namrzlo. Když vůdci viděli , že se navíc od západu žene další fronta definitivně zrušili traverz hřebene a odložili start do svítání, s tím , že zkusíme jen Taschhorn. Nebyl důvod jim nevěřit, takže jsme se zachovali stejně. O půl páté ráno již vypadala situace nadějněji. Bylo zataženo s mraky, ale už nesněžilo. Vůdci se rychle sbalili, dali si svého Japonce a další klienty pěkně nakrátko a zmizeli z dohledu.

Hned od bivaku začínal hřeben s věžemi se spoustou volných kamenů držících po hromadě jen sněhem a mrazem. Později již stopa vedla přímo po ostrém , exponovaném hřebenu obt. II Zhruba v polovině hřebene přibývalo sněhu, takže jsme nasadili mačky. Někde v těchto místech, na těchto převějích zahynul fenomenální francouzský horolezec Patrick Berhault , který si usmyslel vylézt za 100 dní všechny alpské čtyřtisícovky. Taschorn, který byl cca šedesásátou v pořadí z celkových asi 80, se mu stal osudným. Utrhl se i se sněhovou převějí a zahynul po 400m pádu.

Takže jsme v těchto opravdu exponovaných partiích postupovali co nejopatrněji. Hřeben se táhl, navíc nás čekala ještě nejprudší závěrečná stěna na vrchol. Naštěstí počasí se lepšilo, ikdyž do ideálu mělo hodně daleko. Celkem zřízení jsme dolezli po čtyřech hodinách na vrchol.

Vůdci právě začali scházet komplikovanou ledovcovou severní stěnou na chatu Domhutte. Tuto trasu zvolili jako náhradní řešení místo neschůdného traverzu na Dom. A opravdu. Když jsem se podíval směrem k Domu, hřeben byl pod sněhem a navíc vypadal hodně těžce. I v ideálních podmínkách by to bylo hodně náročné. Chvilku jsme postávali na vrcholku a čekali až se mraky rozestoupí , abychom mohli něco nafotit. Jen na chvilku se nám ukázal sousední Dom, kde jsme se vzájemně na velkou dálku pozdravili s horolezci na jeho vrcholu a poté jsme začali stejnou cestou sestupovat.

Sestup jako vždy byl nekonečný. Museli jsme postupovat dost obezřetně, abychom na sebe něco neshodili a díky exponovanému hřebenu nebyl sestup o moc rychlejší než výstup. Zhruba kolem poledne jsme se dopotáceli zpět do bivaku.

Výstup na bivak Mischabel v sedle Mischabeljoch od parkoviště na Taschalp obt. PD

Na parkoviště Taschalp 2200 m.n.m (Ottavan) dojedem autem z Tasche (od nádraží před potokem doleva z hlavní silnice do Zermattu nebo taxi 10 SCHF, příp. pěšky 2-3 hod.!!).

Od parkoviště na Taschalp 200m po asfaltce mineme po levé ruce kostelík a dále serpentinami po široké cestě směrem na chatu Taschhutte. Po 20 min v druhé serpentině odbočíme z cesty na chatu Taschhutte na rozcestí pod skalou opět po široké cestě doleva. Cesta končí v travnatém žlebu u potoka. Uhneme z cesty doprava nahoru a vyšlapanou stezkou prudce po pravé straně potoka v serpentinách na horní ledovcovou morénu.

Stezkami přes morénu (mužíci) pod rozbitou skalní stěnu vpravo od ledovce Weingarten. Suťovištěm (obrovské nestabilní balvany) pod stěnu, pak traverz doleva pod stěnou (mužíci) a lehkým lezením po plotnách dosáhneme pravé strany (při pohledu nahoru) ledovce Weingarten. Pravou stranou ledovce pod SZ stěnou Alphubelu přímo nahoru (množství nebezpečných trhlin) , později středem již mírnějšího ledovce k viditelnému bivaku v sedle Mischabel. (4-5 hod od auta na Taschalp)

Bivak Mischabel 3850 m.n.m

24 postelí, kamna, dřevo, velké hrnce na rozpouštění vody, trochu nádobí. Nově spravený bivak se vším komfortem. Poplatek do kasičky 17 SCHF (členové alpských spolků), 28 SFCH nečlenové.

Výstup na Taschhorn 4490m.n.m JV hřebenem od bivaku Mischabel obt. AD

Výstup začíná přímo od bivaku Mischabel. První věž v hřebeni oblézáme nejprve zprava , potom přímo. Další veže nejprve zprava v blízkosti hřebenem ale brzy přímo po hřebeni (exponované, za sněhu a ledu nebezpečné). Zhruba v polovině hřebene začínají ostré sněho vé hřebínky s převejemi. Lezou se přímo , pozor na jejich odtrhy. V závěru se hřeben přudce zvedá do závěrečné vrcholové pyramidy. Přejdeme sněhovo skalnatý kuloar spadající z vrcholu doprava a lezeme přímo vpravo od kuloáru na vrchol. (3-5 hodin od bivaku Mischabel). Mnoho míst , zvláště v dolní části hřebene nestabilní skála a spousta volných kamenů.

Sestup:

- nejčastěji stejnou trasou jako výstup

- nebo SZ stěnou na chatu Domhutte (ledová , orientačně obtížná stěna, strhlinami, obzvláště obtížné za mlhy !)

- traverz Taschhorn – Dom (obt, D-D+ , pouze za ideálních suchých podmínek, obtížné exponované lezení ve velké výšce 3-6 hod mezi vrcholy)

Všichni jsme byli dost vyřízení, ale po teplém čaji a troše jídla nám postupně otrnulo. Šlo totiž o to kudy se vrátit. Stejnou cestou jakou jsme přišli se mi moc , kvůli trhlinám nechtělo. Na druhou stranu od bivaku totiž začínal SV hřeben vedoucí na nedaleký Alphubel. Vzhledem k tomu, že jsme nedali traverz na Dom byla představa dalšího kopce dost lákavá. Dvě čtyřtisícovky za jeden den , to jsme ještě nikdy nevylezli. Postupně se přidali i ostatní , jedině Pavel musel trpět kvůli svým nohám. Vylezl s nimi na Taschhorn a teď jsme ho přemluvili ještě na Alphubel.

Pobalili jsme tedy věci a hned od bivaku se zvedal skalnatý hřeben obtížnosti AD II-III k předvrcholu Alphubelu. Ranní výstup na Taschhorn byl v nohách zatraceně cítit, ale naštěstí to bylo pouze 400mH , mixové lezení a prudký závěrečný sněhový svah nás už nemohli rozhodit. Po vylezení hřebenu jsme ještě absolvovali plahočení po vrcholovém plato Alphubelu, kde jsme hledali v mlze vrchol. Vyfotili jsme se na nejakém sněhovém hrbu, abychom za chvíli zjistili, že vrchol je ten hrbek o kousek dále. Byli jsme spokojeni, neboť ke snídani jsme dali Taschhorn a k obědu Alphubel. Následoval již jen jednoduchý sestup normálkou do sedla Alphubeljoch. V rámci rychlosti jsme si skoro všichni sundali mačky, což se ukázalo jako chyba. I v průvodci upozorňují na často ledovatý svah nad sedlem. Však také David s Hrachem na něm ujeli a po zabrždění cepínem jsme si pěkně rychle dali mačky zpět na nohy.

Ze sedla Alphubeljoch jsme již ve vítězné náladě rychle sbíhali po ledovci dolů na chatu Taschhutte. Aby to nebylo tak jednotvárný sestup, tak se ještě Martin dole na ledovci propadl po pás do trhliny a já zas absolvoval nedobrovolnou koupel v ledovcovém potoku. K večeru jsme přes chatu Taschhutte došli až našim autům. Byl to pěkně dlouhý sestup, nahoru bych tudy na Alphubel rozhodně nechtěl jít.

Sedli jsme do aut a ještě večer sjeli dolů do Tasche do našeho oblíbeného kempu. Právě včas, neboť od Weisshornu přišla šílená bouřka a zase začalo pršet.

V kempu jsme se zcivilizovali a druhý den ráno v pět vyrazili zpět do republiky směr Brno.

Předloni jsme vylezli dva kopce, loni tři a letos čtyři. Pokud to půjde takto dál , tak se máme za rok na co těšit. Ale stejně už jsou další vrcholy naplánované a tajný sen vylézt (…..psst to se nemá říkat nahlas) se pomalu ale jistě blíží.

Výstup na Alphubel 4206 m.n.m S hřebenem od bivaku Mischabel obt. AD obt. III-
Výstup začíná přímo z verandy bivaku v sedle Mischabel. Nejprve po skále , později kombinace skála a sníh. Stále po hřebenu, v závěru krátký prudký sněhový svah (40°) na vrcholové plató. Na něm doprava po mírném sněhu na předvrchol a pak po širokém vrcholovém svahu na hlavní vrchol (1-2 hod od bivaku Mischabel)

Sestup:
Normální cestou směrem na jih do sedla Alphubeljoch 3782 m.n.m ze sedla západně doprava po mírném ledovci (nenápadné trhliny !) na chatu Taschhutte a dále pak na parkoviště Taschalp (3-4 hod z vrcholu Alphubel)