V letošním roce tomu okolnosti daly, že místo tradičního termínu na počátku prázdnin sedíme na trajektu směr Bastia na přelomu července a srpna. Tedy v době, kdy vrcholí turistická sezona, má být největší vedro a ostrov je obležen davy francouzů a italů. Ve starších článcích o Korsice jsem tento termín uváděl jako nejméně vhodný, ale občas si člověk nevybírá… Úkol při přípravě tedy zní jasně – najít nějaké lezení, při kterém se neusmažíme na slunci. Že vše nakonec může dopadnout zcela jinak se uvidí později…

Příjezd: po západním pobřeží před městečkem Calvi zahneme doleva od moře směr Porto (Galeria), po 5km na křižovatce doprava směr Galeria (Porto). Za další 2.6 km za ostrou serpentinou ve tvaru S necháme auto na krajnici (rozšířené kamenité místo) a pak v zatáčce začíná pěšinka makií vzhůru k již viditelným skalám pod hřebenem (30-40min)

Lezení: jednodélkové cesty obt. 5b-7a , max. výška 30m, vše vynýtováno, pevná žula s tafony. Oblast není příliš vhodná pro pobyt s velmi malými dětmi, protože kaňon je docela strmý a pod skalou není moc rovného místa.

Noční tmou trajekt pomalu ukrajuje poslední námořní míle k přístavní Bastii, do které doplouváme krátce před půlnocí. Následuje noční přejezd přes sever ostrova na západní pobřeží, kde máme naplánovano první lezení, vhodné jako rozlezení před hlavním programem na sedle Bavela. Kolem druhé hodiny ranní míjíme obrovskou vojenskou základnu francouzské cizinecké legie u městečka Calvi, od moře krátce zahýbáme směr Galeria a cca 5km od moře uprostřed klikatící se silnice přijíždíme do oblasti Suare, kde by měly být pěkné jednodélkové cesty, vhodné tak na 1-2 denní rozlezení. Oblast je někde v kopcích nad námi a my máme spíš problém najít místo, kde dospat zbývající část noci. Nakonec to řeší boční cesta u silnice a znaveni uléháme pod hvězdnatou korsickou oblohu. Kupodivu není až takové teplo a naše noname spacáky pamatující snad ještě první republiku (které jsme letos „chytře“ vzali místo našich standartních) nejsou teplotně nic moc.
Ráno poněkud překvapeni se budíme do zamračené oblohy a dokonce to vypadá na déšť. Tak to je na Korsice uprostřed léta trochu překvapení, ale v podstatě na tom není nic divného, protože jsme právě trefili příchod západního Mistrálu, který v pravidelných cca 3 týdenních intervalech na ostrov přináší silný vítr a často i déšť (především do hor). Alespoň nebude na lezení takové horko.

Popojíždíme ještě 2km směrem na Galerii, dle průvodce necháváme auto u krajnice za zatáčkou ve tvaru S a po chvilce nalézáme úzkou pěšinku, která stoupá hustou makií k již viditelným skalám nad námi. Po 40min chůze (doporučuji dlouhé kalhoty a tričko neboť hlavně zpočátku je makie dost hustá) stojíme v úzkém kaňonu, po jehož obou stranách jsou vynýtované cesty. Evidentně malebnější je ta levá, kde vedou cesty po typických korsických tafony v mírném převisu. Na pravé straně jsou spíše zamešenější cesty v plotnách.
Oblast nám již před 2 lety doporučil jeden Němec, kterého jsme potkali při lezení v nedaleké oblasti St. Antonio. Na jeho doporučení vybírám jako první cestu „Tafoni úber alles 6a“ jejíž název vypovídá za vše. Němec měl pravdu – velmi pěkné 30m lezení přes tafony.Cesta je mimochod zabrazena na první stránce obalu průvodce Falaises de Corses.

cesta Tafoni uber alles 6a	lezení v horní části kaňonu

Galerie fotografií z oblasti Suare

Dokonce máme i společnost, od silnice ve vysokém tempu přibíhají dva týpci v maskáčích, ale nejsou to žádní žoldáci z místních kasáren nýbrž také lezci a po obligátním Bonjoures, zjišťujeme, že mluví podivnou směsicí česko-polštiny, asi budou někde z Českého Těšína. Je to docela náhoda, protože v tomto období na Korsice v těchto oblastech většinou nikoho nepotkáte. Moc se s námi nevybavují a jak rychle přišli, tak po vylezení dvou cest i rychle odešli … My zatím zdoláváme další cesty v levé části kaňonu, kde jsou pěkné mírně převislé cesty, které ani nemám v průvodci, vše v obtížnosti 6a-6b. Občas nás pokropí dešťová přeháňka, dokonce si dávám šusťákovku, kterou většinou vůbec nepotřebuji.
Odpoledne oblast opouštíme, ani se nejdeme podívat do druhého sektoru, který je ještě o 10min dále, zkrátka na 2 dny by zde lezení určitě bylo. Při sestupu obdivujeme piloty boingů, kteří v úrovni skal provádějí docela prudkou otočku před přistáním na místním menším letišti…

Další dny trávíme lenošením na krásných plážích západního pobřeží, abychom po tomto odpočinku vyrazili do tradiční mega oblasti No.1 – horského masívu Bavela. Bavelu jsme při návštěvě Korsiky nikdy nevynechali a stejně tomu bude i letos. Jak jsem již v úvodu psal, tak letos jsme zde v polovině prázdnin,a tak panovala oprávněná obava, zda se na Bavele neupečeme na slunci. Po loňském zapytlení cesty Alexandra 6a+, pro nesnesitelné horko v její jižní stěně, jsem si pro letošek dal úkol vymyslet nějaké cesty na opačné straně údolí v severních stěnách, kde se drží stín až do pozdního odpoledne. Loni jsme udělali dobrou zkušenost v této severní straně v oblasti Orgi du San Petru, a tak plán byl pro letošek zhruba podobný.
Ovšem při opékání se na plážích západního pobřeží dostal náš plán poněkud zásadní obrat. Zřejmě pod vlivem středozemního horkého slunce, nedostatku pohybu a obecně velkých plánů, které se nejlépe spřádají v bezpečí slunné pláže, jsem postupně Hanku přesvědčil, že naprosto tím nejlepším cílem bude 500 metrů !! vysoká cesta Petra Tonda 6a+ v jihovýchodní stěně Punta di Petra.



Cesta Petra Tonda 6a+ , 500m ( 4c, 6a, 6a+ , 5c, 5c, 4b, 5c, choďák, 3b, 6a, choďák, 5c, 5c, 6a, 5c, 5c, 5c, 2 ), JV stěna, 60m dvojité lano ! , expresky, 1-3 friendy, sada smyček, dostatek vody !, slanění cestou, délky 3b a 6a v polovině stěny při sestupu obejit zleva po plotnách , značeno částečně mužíky. (9-12 hod)

Nástup:
Auto necháme v poslední zatáčce pod sedlem Boca di Larone (příp. přímo v sedle) , od zatáčky vede doleva silně vyšlapaná stezka traverzující do kaňonu Purarracia, kudy se chodí na kanyoning (podrobnější popis viz starší článek ). Stezka dojde k potoku , ten překročíme a pokračujeme po jeho levé straně (proti proudu) do svahu, následně traverz po plotnách doprava opět k potoku, ten překročíme v místě krásných tobogánů a vodopádů a dále stoupáme pro změnu vpravo vysoko nad korytem potoka do svahu (značená stezka). Na vrcholu svahu traverz přes plotny a následně sestup k potoku. Zde u mužíku začíná komerční kanyoning , zde možnost bivaku (případně i o 50m výše vpravo na kraji lesa). Dále postupujeme cca 200m korytem proti proudu potoka až do míst, kde vpravo odbočuje menší vyschlý přítok potoka. Jím doprava pod stěnu (značeno mužíky). Cesta začíná vlevo u vodní laguny pod stěnou. Pozor nástup nesplést s nástupem 3-délkové cesty OK Calor, která začíná o 20m vpravo pod těžším pilířem.(od auta 2 hod)


Lezení:
Pouze nekonečné rajbasy v kompaktní krásné žule, v horní polovině mírně zamešeno (ale stále krásné lezení).

Poloha na Google maps

Jedná se o jednu z nejdelších cest na Bavele vedoucí nekonečnými rajbasy ploten nad kaňonem Puraraccia. Z této cesty jsem již dříve našel na internetu několik málo fotek od pár lidí, co ji lezlo a dost mě to nadchlo. Kombinace délky 500m, sestávající ze17-ti délek , JV slunečné stěny v měsící srpnu vypadala jako úplná pitomost a tento nápad byl zcela v rozporu s tím, co jsme si řekli, že budeme letos lézt – totiž cesty ve stinné severní straně.
Nakonec jsme se oba navzájem namotivovali, že to zkusíme, nakoupili zásoby v obchoďáku v Proprianu, dobrali plnou nádrž a vyrazili od pláží do hor. Abychom měli vůbec nějakou šanci cestu Petra Tonda vylézt bylo jasné, že musíme začít lézt hoodně brzo ráno, abychom co nejvíce délek měli vylezených, dokud se do stěny neopře nemilosrdné korsické slunce. Vzhledem k 2 hodinovému nástupu kaňonem Puraraccia jsme jako jedinou šanci viděli v plánu, že ještě večer dojedem autem do sedla Boca di Larone, nabalíme baťohy a tento nástup absolvujeme již večer, zabivakujeme v kaňonu Puraraccia a do stěny nastoupíme s prvním svítáním. A tak se i stalo.
Auto jsme nechali zcela opuštěné v sedle Boca di Larone a s plně naloženými batohy (opět jsem proklínal naše obstarožní spacáky zabírající půlku batohu) spěchali úzkým kaňonem pod stěnu. Bohužel jsme v obchodˇáku v Proprianu nabrali nepříjemné zpoždění, a tak tma přicházela rychleji než bychom potřebovali. Již za úplné tmy jsme zoufale na konci kaňonu hledali alespoň kousek rovného místa, kde by se dalo zabivakovat, což byl mezi obrovskými žulovými bloky dost problém. Nakonec jsme sebou práskli u kamenného mužíka, v místech kde začíná komerční kanyoning kaňonem Purraracia, kde profesionální průvodci spouštějí vodopády své klienty. ( Pozn. Jak jsme tento kanyoning absolvovali bez průvodce si můžete přečíst v jednom ze starších článků).
Budíka jsem nastavil na 03.45 hod ráno a snažil se usnout za hlučení potoka Puraraccia s obrysem naší stěny nad hlavou. Po nepříliš komfortní noci mě ráno vzbudily hodinky v nastavenou dobu. Bohužel jsem zjistil, že srpen není červenec, neboť noci se již prodlužují a v tuto nekřesťanskou ranní hodinu byla ještě tma a šance v této tmě najít zbývající nástup pod stěnu se rovnal nule. Takže jsme ještě zalehli, trochu zaspali, rychle zabalili a následně po šesté ranní začali hledat zbytek nástupu směrem od koryta potoka Puraraccia strmým lesem pod stěnu. To se nám s trochou stěstí podařilo a před sedmou ranní jsme stáli pod stěnou, která svou velikostí brala dech, a to jsme viděli jen její první půlku !
Rychle jsme na sebe hodili matroš, navázali se na lano … a v tom okamžiku nám nad hlavou začalo hřmít, to jak nečekaně rychle zpoza hřebene přišla černá bouřka. Do pytle, to snad není možný, tak dlouho to plánujeme, máme za sebou noční nástup, bivak a teď nás odsud vypráská bouřka na jinak slunné Korsice. Tak rychle jsem to vzdát nechtěl, ale představa bouřky a blesků někde v plotnách, kde není kam utéct moc lákavá nebyla. Ale jak to na Korsice bývá, bouřka se přehnala velmi rychle, chytla nás jen svým okrajem a tak jsme mohli do stěny nastoupit. Během následujích hodin sice ještě párkrát kolem nás zahřmělo, ale to byly asi jen takové výstrahy jako by nás stěna ještě na poslední chvíli chtěla zahnat. Hned v prvních délkách jsem se přesvědčil, že průvodce nekecal, když jsem z francouzkého popisu vyluštil něco o tom, že lezení této cesty vyžaduje jisté lezení rajbasů obtížnosti 6a , protože vzdálenosti mezi nýty se pohybují mezi 8, 10, ale i 12 metry. Rozhodně se tedy nejedná o nějakou vynýtovanou sportovku, zkrátka na těch nekonečných 500 metrů se prvovýstupcům moc nýtů tahal nechtělo a navíc se v  rajbasech mezi nýty nedá nic vlastního založit. Ale až na pár míst se nejedná o těžké lezení, chce si to jen zvyknout na místní super dobré tření a nekoukat po nýtech a lézt.

2.délka 6a	3.délka 6a+

Délky zpočátku rychle ubýhaly, zlehka nás prověřila jen jedna nejtěžší za 6a+ (hodnocení obtížnosti na Bavele je poněkud tvrdší ) a jak se blížilo poledne pomalu jsme se dostávali do poloviny stěny, kterou protíná zalesněná police oddělující obě poloviny stěny. Bohužel slunce již definitivně porazilo bouřkové mraky, které nám do té doby poskytovaly ochranný stín a už naplno se projevila hrozba jižní stěny – totiž příšerné horko. A zde jsme měli opět štěstí, neboť v polovině stěny na policích bylo několik skalních lagun, které byly po předchozích bouřkách plné vody, takže jsme se v nich s chutí celí vykoupali.

4.délka 5c	8.délka 6a

S trochou obavy jsme sledovali stav našich zásob vody, které činily 1.5 a 0.7 litru. Vzhledem k tomu, že celá horní část stěny byla již definitivně vystavena slunci bylo jasné, že musíme s vodou šetřit. K vrcholu nám scházelo ještě 6 délek, a tak jsme si stanovili neúprosný limit jednoho loku vody na jednu délku, s tím, že druhou záložní 0.7 litrovou lahev musíme nechat v záloze na předlouhé slanění. Horní délky byly poctivé 50m dlouhé rajbasy. Vrchol se přibližoval pomalu, slunce pálilo, ale bylo jasné, že tohle už nevzdáme. Okolní panoramata byla úchvatná, hlavně kvůli nim jsme si cestu vybrali. Jen bylo třeba myslet na to, že v těchto místech není žádný mobilní signál a v tuto dobu zde samozřejmě není ani živáčka, pro případ nějakého problému… Jen hluboko pod námi v kanoňu říčky Puraraccia bylo vzdáleně slyšet vřískající klienty kanyoningu, kteří zdolávali studené vodopády a vodní tobogány. Dost jsme jim záviděli, naše situace byla totiž zcela opačná. Nesnesitelné vedro a v láhvi pár poslední loků vody.

horní část stěny	Hanka v poslední délce cesty

Galerie fotografií z cesty Petra Tonda

No, nebudu to dramatizovat, v odpoledních hodinách jsme zcela dehydratovaní dolezli na vrchol, odkud byly nádherné rozhledy na celou oblast sedla Bavela a za naším vrcholem se objevili další stěny a údolíčka, kde se vypínaly fantastické stěny, kam pravděpodobně ještě nikdo nevkročil, protože nástup k nim je dost nereálný.
Moc jsme se ale na vrcholu nezdržovali, protože nás čekalo nekonečné slaňování. Tato cesta se musí lézt s polovičními lany, protože délky jsou poctivé 50-60m dlouhé slaňáky, což je v některých i dost problém, neboť v těchto délkách je stáhnutí lana po oblých rajbasech dost dřina a při jednom takovém jsem si udělal pěkné mozoly, než jsem po zhruba 5cm přítahů celé 60m lano stáhnul. Během slanění jsme si oba vybrali svou slabší chvilku díky stále horší dehydrataci, a tak nás opět zachránili vodní laguny v polovině stěny, v kterých jsme se opět vykoupali a hlavně po chvilce váhání i nabrali vodu na pití (před koupáním …). Sestup jsme si usnadnili tím, že traverzové délky pod polovinou stěny jsme obešli po skalních policích, ale i tak jsme k našim batohům slanili a v 19hod večer po 12-ti hodinách ve stěně…  Zcela utahaní jsme chvíli přemýšleli o dalším bivaku v kaňonu, ale nakonec zvítězila moje obava o osamocené auto v sedle Larone, a tak jsme pobalili batohy a vydali se na nekonečný sestup, který s pomalu se hlásící tmou dost připomínal včerejší nástup… Se zapnutými čelovkami jsme ve 22hod v noci doklopýtali k autu, které na nás poslušně a naštestí v pořádku čekalo v sedle Larone a ještě v noci přejeli do námi oblíbeného kempu pod vesnicí Zonza 10km pod sedlem Bavela.

Následující dny jsme chtě nechtě museli věnovat rehabilitaci, neboť jsme byli docela vyřízení a čekali jsme na příjezd Milana s rodinou, který dorazil trajektem z Marseille za dva dny. Milan byl na Korsice poprvé, a tak jsem mu nachystal lezecký program již dopředu.
Volba padla na věž Punta di Peru na severní straně údolí. Věž je až do odpoledních hodin ve stínu a i průvodce se zmiňuje, že se jedná o ideální tip na horké letní dny. Navíc po dobrodružství v jižní stěně Punta di Petra nebylo na další výstupy ve sluncem rozpálených jižních stěnách ani pomyšlení.
Na námi vybranou věž Punta di Peru vedou dvě cesty (resp. čtyři, ale lezou se především ty dvě), a to cesta Haddah 6b+ , 240m  a pak cesta Omerta 6b+.

věž Punta di Peru, červeně cesta Haddah, modře cesta Omerta

Nástup: Ze sedla Bavela sjedeme po silnici směrem na Solenzaru serpentinami dolů do hlavního amfiteátru. Auto zaparkujeme po pravé straně silnice těsně před mostem přes říčku Renaju (je to první most po serpentinách). Dále jdeme doprava po široké lesní uválcované cestě vedoucí zpočátku po pravé straně potoka Renaju. Dále stále pokračujeme po stejné široké cestě vzdalující se od potoka po cca 1km na rozcestí se dáme doprava, po chvíli překročíme potok San Petru a stále po stejné široké cestě mírně stoupáme směrem k již viditelné věži Punta di Peru (podél cesty již několik kamenných mužíků). V místě kde se cesta nejvíce přibližuje veži v ostré pravotočivé zatáčce opustíme cestu a zahneme pěšinou doleva do lesa směrem k věži (na odbočce kamenný mužík). Dále pěšinou v makii pod nástup. (od auta cca 40 minut). Cesta Haddah začíná v levé části stěny po šedém pilíři. Pokud chceme lézt cestu Omerta nebo ji použít jako nástup tak ta začíná o 50 metrů výše vpravo.

Lezení: Ve spodní části lezení po pevném mírně zamešeném pilíři, pak lehký ale monumentální traverz přes tafonovou jeskyni, v horní části se pak střídají krátké délky v převisech s delšími v krásných kompaktních plonách nebo přes systém převislých tafoni.

Poloha na Google maps

Vybrali jsme si cestu Haddah, především proto, že cesta prostupuje hlavním piliřem stěny skrze všechny obrovské tafonové jeskyně. Především obrovitá tafonovitá jeskyně v polovině stěny, která je jak průvodce uvádí, největší na celé Bavele, budila již z dálky respekt. Průvodce však také psal něco o tom, že se část jeskyně před časem zhroutila a několik dalších upozornění, kterým jsme bohužel díky naší minimální znalosti francouštiny nerozuměli.
Ráno časný budíček a odjezd, přejíždíme zatím liduprázdné sedlo Bavela, kde kolem poledne nebude k hnutí, a sjíždíme serpentinami pod sedlo do centrální části údolí. Neponechal jsem nic náhodě, nástup jsem prozkoumal již den předem, takže po 40 min stojíme pod stěnou. Jak to tak bývá, zblízka již stěna nevypadá tak monumentálně, a i pověstná tafonovitá jeskyně je kousek nad námi a vypadá přívětivěji než z dálky.


Do jeskyně to průvodce popisuje na 6 délek (6a+, 5c, 5b, 5c, 2, 5b). Natahuji první délku, stále lezu a štand nikde, jen občas nýt. Po čase Milan hlásí posledních 5 metrů lana a nade mnou krátký převis. Štanduji tedy u jediného nýtu v okolí a dobírám Milana. Milan přebírá vedení a situace se opakuje. Opět vymotáno 60m lana a štand jen u nýtu. Když dolézám k Milanovi s překvapením zjišťuji, že Milan již štanduje v polovině traverzu jeskyně. Lezení je velmi lehké, ale působivé, jeskyně je fakt obrovská.


Trochu nedůvěry budí jen místy volně ložené obrovské kameny a občas podivně dutá skála, což na Bavele není absolutně zvykem, zde je vše naprosto kompaktní. Průvodce asi nekecal, pravděpodobně před časem došlo, k částečnému zhroucení jeskyně, a to asi bude i důvod proč jsme nenašli žádný štand. Nicméně pár nýtů tu je a vypadá to, že co spadnout mělo, tak už spadlo, tak si s trochou opatrnosti užíváme monumentální lezení.



Dolezám na konec jeskyně , kde je konečně pořádný štand, protože zde se na chvíli spojuje naše cesta s cestoou Omerta, která přichází zprava. Pravděpodobně se první část Omerty v současnosti používá i jako nástup do naší cesty Haddah. Následuje nejtěžší krátká délka – výlez z jeskyně za 6b+. Nýty jsou podezřele blízko u sebe. První krok z jeskyně je díky předskalí v pohodě, pak však následuje nepříjemná žába v otevřené spáře a následně krátký traverz doprava bez nohou. Krátké, ale výživné. Milan bojuje a dává to na OS, já s batohem na zádech se v tom dost trápím, ale sjedním odsedem u nýtu přelézám také.


Následuje delší krásná délka za 6b, těžší je jen začátek, pak si již užívám parádní průlezy jeskyněmi v úžasné expozici.


Další délka je opět krátký výlez do převisu za 6b, na řadě je opět Milan, tentokrát to jde lehčeji. Následující předposlední délka za 6b je nádherné 40m lezení nejprve spárou, později po pilíři a pak již zbývá jen poslední plotnovitá délka za 6a.

Galerie fotografií z cesty Haddah

Posledních 20 metrů k samotnému vrcholu za 3 již vynecháváme, protože potom by nebylo možné cestu slanit a obcházet celou věž strmým žlebem se nám rozhodně nechce. Celou věž natřikrát slaňujeme, ve druhém slanění se naplňují naše obavy a lano se nám seká o jeden z mnoha tafonů, takže si polovinu délky dávam znovu, lano vysvobozuji a správný horolezec musí umět co vyleze i slézt, takže ještě slézt zpět k Milanovi. V dolní části slaňujeme přes nástup cesty Omerta, lano se nám naštěstí již nikde neseká a v okamžiku, kdy první odpolední paprsky slunce začínají olizovat stěnu jsme již na odchodu …

Cesta Conquistador 6b (c) 150m (6a, 6b-c, 6a+, 5c, 6a+, 6a), 50m dvojité lano (teoreticky i jednoduché), expresky, smyčky ( 2-3 hod)

Po absolvování famozní cesty Haddah jsme další den dopoledne strávili přímo v sedle Bavela, kde si zalezli i Hanka s Hankou a na odpoledne jsme se přesunuli opět pod sedlo Bavela, kde jsme si v sektoru Punta Arghjavara vyhlédli cestu Conquistador 6b 150m. Tato 6-ti délková cesta byla ve starším průvodci klasifikována jako 6c (jedná se o druhou délku po hraně plotny v již docela kolmém rajbasu po miniaturních krystalech) a po přelezení bych to viděl spíše na to původní 6c, ale asi díky pečlivému vynýtování této délky byla obtížnost shozena na současných 6b.

Ženskou část výpravy jsme nechali se koupat v tůních potoka Puraraccia , který teče přímo pod stěnou a s úderem třetí hodiny odpolední, kdy již ze stěny mizí slunce vyrazili ke stěně. Přístup ke stěně jsem popsal již ve starším článku, kdy jsme v tomto sektoru s Hankou vylezli taktéž velmi pěknou cestu Altore 6a+.

Cesta Conquistador začíná zcela vpravo na okraji ploten. První metry vedou skrz poněkud nepříjemnou otevřenou spáru, kterou se krátce dostaneme na položené plotny. Klíčová druhá délka je nekompromisní rajbas po hraně plotny, která v těchto místech není zdaleka tak položená, takže to chce dobré tření a  techniku nohou. Další délky jsou velmi pěkné výlezy skrz impozatní převisy tafoni. Poslední délka je výlez z obrovské převislé jeskyně zprava přes mírně zamešenou stěnku na vrchol. Sestup slaněním.

Tak to je pro letošek všechno, ale Milan, který zde byl poprvé byl již nyní taktéž nakažen Korsikou a jako další cíl vytyčil monumentální věž Punta Lunarda, tak uvidíme, třeba za rok.