Ne ale zase všechno. Třeba přemrzlý ruce. Tam jsem žádný zlepšení po několika pokusech nezaznamenal. Ale vezměme to od začátku. Již od ledna se naše extrémní adrenalinová skupina chystala navštívit Mekku ledolezení – údolí Malty, které se nachází severně nad Villachem (extrémní adrenalinová skupina = extrémně chlastáme, šukáme, kouříme a lezení druhý den je opravdu adrenalin).

Tak se nám konečně v letošní sezoně zdařila pořádná skialpová akce. Po sněhově nepříliš vydařeném lednu, přišel nevypočitatelný únor. Původní plán jet na chatu Dortmunderhutte v sedle Kuhtai se nezdařil, protože obecně sehnat v Rakousku ubytování na prodloužený víkend v únoru, tedy v době vrcholících zimních prázdnin, je příležitost spíše pro Sherlocka Holmese. A to platí obzvláště pro oblasti kolem Innsbrucku.
Místo na Kuhtai jsme tedy podnikli další pokus o zlomení prokletí chaty Tuoi na Silvrettě a celý natěšení čekali na odjezdový termín. Bohužel, jak již to v únoru bývá, nám těsně před odjezdem udělalo čáru přes rozpočet počasí, hlášené silné sněžení a lavinovka na 3 nejsou vůbec dobrou kombinací pro strmé a lavinově nebezpečné terény v okolí chaty Tuoi, a tak jsme chatu přerezervovali o týden a čekali až se počasí umoudří.